Cy Twombly: Cycles and Seasons

V červenci minulého roku zatkla francouzská policie ženu, která v Avignonu během výstavy děl Cy Twomblyho políbila jedno z pláten triptychu Phaedrus. Na bílém plátně zůstal otisk červené rtěnky... Později prohlásila, že její akt byl vlastně uměleckým dílem, láskyplným gestem, které bylo odrazem síly Twomblyho prací, a je si jistá, že umělec to pochopí. Stanovisko autora neznáme, nicméně je jisté, že samozvaná umělkyně se u avignonského soudu shovívavosti nedočkala a byla odsouzena k pokutě 4 500 eur. Tento incident je nejspíše důvodem, proč při právě probíhající výstavě Cy Twombly: Cycles and Seasons v Tate Modern v Londýně je před většinou děl na zemi vyznačena hranice, která se nesmí překračovat, nebo jsou obrazy přímo chráněny sklem. Takováto opatření nejsou v Tate obvyklá, nicméně z výše popsaného incidentu vyplývá, že je zcela předvídatelné, jakou reakci díla u diváků vyvolají.

Cy Twombly se narodil v dubnu roku 1928 v americké Virginii. Přestože ho řadíme do skupiny amerických malířů vyjadřujících se abstraktním expresionismem, většinu života strávil na starém kontinentě. Twombly je znám především díky svému velkoformátovému, jakoby volně načmáranému grafitti stylu, který v mnoha případech připomíná kaligrafii, většinou na šedém, špinavě bílém či béžovém pozadí. Kombinuje elementy gestické abstrakce, kresby a písma ve velmi osobitém projevu, přičemž je často obtížné rozlišit jednotlivá média.

Přes New York do Evropy
Během svých studií v New Yorku potkal Twombly Roberta Rauschenberga, který ho přesvědčil, aby se přihlásil na Black Mountain College nedaleko Asheville v Severní Karolíně, která tehdy byla oázou svobodných myšlenek a uměleckých experimentů. V letech 1951-1952 tedy studoval pod vedením umělců zvučných jmen (Franz Kline, Robert Motherwell či Ben Shahn). Díky stipendiu se mu podařilo podniknout cestu do severní Afriky, Španělska, Itálie a Francie, která na něj silně zapůsobila. Další zkušeností, která ovlivnila Twomblyho umělecké formování, byla vojenská služba, během níž se detailně obeznámil s kryptografií. V té době neuplynulo ještě ani 10 let od skončení 2. světové války, ve které Spojenci díky rozluštění tajných německých šifer dosáhli mnoha úspěchů, a tak idea kódování a dekódování obsahu zpráv na mladého Twomblyho silně zapůsobila a zanechala výraznou stopu v jeho uměleckém projevu.

V druhé polovině 50. let pobýval v New Yorku, kde se stal, společně s Robertem Rauschenbergem a Jasperem Johnsem, jednou z prominentních postav mladé umělecké scény. V roce 1959 se však Cy Twombly otočil k vibrující metropoli zády a trvale se usídlil v Římě. To je pravděpodobně také důvod, proč není tak známý jako ostatní američtí umělci jeho generace - tvoří v jisté izolaci a především vzdálen vlivným galeristům a sběratelům, kteří pomáhali vystoupit novým umělcům na piedestal slávy. V povalečné době určovali směr a vývoj umění umělci žijící ve Spojených státech a především v New Yorku, a nikoli prostředí Itálie, zotavující se jen velmi pomalu ze škod způsobených válkou. Twomblyho fascinace klasickými civilizacemi však byla natolik silná, že přesídlení do Itálie viděl jako něco naprosto nevyhnutelného. Následně se v jeho pracích začaly častěji objevovat vepsané verše, odkazy na klasickou mytologii a celkové okouzlení Středomořím.

Tomuto dnes již 80letému umělci se od konce 20. století dostává stále větší pozornosti, o čemž svědčí nejen řada prestižních výstav včetně té londýnské, ale i založení Cy Twombly Gallery v Houstonu v roce 1995. Na projektu se podíleli Cy Twombly, The Menil Collection a Dia Center for the Arts, díky čemuž vznikla permanentní instalace autorových děl ve speciálním prostoru navrženém pro tento účel slavným italským architektem Renzem Pianem.

Mezi kresbou a malbou
Londýnská výstava se drží chronologického uspořádání. V prvních sálech jsou představeny práce z počátku 50. let, některé tedy ještě z doby Twomblyho studií na Black Mountain College, či pozdější díla ovlivněná jeho kryptografickým školením v armádě. Twombly spojuje a zároveň stírá hranice mezi kresbou a malbou - kombinací těchto výrazových prostředků vytváří napětí. Nabýváme pocitu nedodělaného nebo častokrát předělávaného, vše jakoby na plátně bylo pouze v provizorním stavu. Opakovaně se setkáváme s vepsanými slovy, nedokončenými větami, úryvky veršů Stéphana Mallarmého a jiných básníků, jindy s kresbami srdíček hned vedle stylizovaných falů či ženských prsou. Vše je přečmárané, motivy jakoby ocitly na plátně vedle sebe jen náhodou - nejeden obraz připomene veřejné prostory s všudypřítomnými grafitti a rozličnými nápisy osob, které měly nepřekonatelnou touhu zvěčnit svoji přítomnost.

Do skupiny těchto děl z 50. a 60. let patří i obraz Academy. Je zřejmé, že Twombly se intenzivně zabýval automatismem, který na scénu uvedli surrealisté. Stejně jako Willem de Kooning, i Cy Twombly zkoušel kreslit a psát levou rukou či se zavřenýma očima. Na světlém podkladu rozměrného plátna jsou navzájem se překrývající čáranice tužkou a barevnou pastelkou podané až s agresivní dynamikou, jako by slo o vyjádření hádky či snahu o dekódování drippingu Jacksona Pollocka kresbou. Zkoumáme-li obraz pozorněji, ve spodní části plátna nám z chaotických čmáranic začne čím dál zřetelněji vystupovat slovo „FUCK”. Toto slovo, či jeho jednotlivá písmena, můžeme nalézt i v jiných částech díla.

V římském létě

Cy Twombly často a rád tvoří v cyklech. Příkladem jednoho z nich, kdy plátna na sebe navazují a komunikují spolu, přestože každé z nich je natolik silným dílem, že snadno obstojí i samo o sobě, je série pěti obrazů nazvaná Ferragosto. Název (pochází z latinského Feriae Augusti) označuje dodnes vydatně slavený italský svátek, sahající svou historií k římským oslavám plodnosti.

Pozdější křesťanská církev označila 15. srpen (shodující se s pohanským svátkem) za den Nanebevzetí Panny Marie, a tak oslavy vrcholu léta na Apeninském poloostrově nerušeně pokračují až do dnešních dnů. Twombly, na rozdíl od místních, kteří se přesouvají k moři či do chládku hor, strávil tyto dny v roce 1961 ve vylidněném Římě při teplotách dosahujících téměř 40 stupňů. Obrazy v jistém smyslu evokují stále se stupňující žár města. Na prvním díle ještě nacházíme pro Twomblyho typické dominantní bílé pozadí. Nánosy barev, neklidné tahy štětcem a nápisy tužkou se stále zrychlují a zintenzivňují až do té míry, že na posledním, pátém obraze série jsme svědky zcela pastózního vyjádření, což je pro Twomblyho tvorbu dosti neobvyklé.

Cy Twombly se kromě malby a kresby po celou dobu své umělecké kariéry zabývá též skulpturou. Je zřejmé, že se sochám nevěnoval příliš intenzivně, často žádnou nevytvořil po dlouhá období (někdy i několik let) a jeho styl se v průběhu doby nijak výrazně nevyvinul. Všechny Twomblyho sochařské práce jsou spíše menších rozměrů, často z nalezených materiálů, jako jsou kusy dřeva, obaly, někdy bronz, vždy ovšem natřené na bílo. Jednoduché a elegantní, v mnoha případech evokující lodě či archeologické nálezy. Jedno z děl nese označení Aurora, což odkazuje na antickou bohyni svítání, stejně tak jako na slavný křižník, který zahájil bolševickou revoluci v Rusku. Nejen na obrazech, ale i na bílém povrchu skulptur se setkáváme s nápisy, úryvky básní či odkazy na klasické mýty.

Nástup barvy
Poslední čtyři sály s sebou přinášejí daleko více barvy, než na kolik jsme byli u Twomblyho do 70. let zvyklí. Nápisy zůstaly, ale gestické až frenetické čárání tužkou je vystřídáno rychlým štětcovým přednesem. Twomblyho láska k mytologii a tendence tvořit v cyklech jsou nicméně stále přítomny. Cyklus Hero and Leandro, skládající se ze čtyř obrazů (ten poslední má daleko menší měřítko i jinou techniku), nás odkazuje ke klasickému mýtu o dvou milencích. Leandro každou noc plaval několik kolimetrů přes Hellespont, aby se mohl setkat se svou milou. Jedné noci se však moře rozbouřilo a Leandro se před zraky na břehu stojící Hero utopil. Dívka se v žalu nad ztrátou milence vrhla též do vln. Tento příběh hluboce zapůsobil nejen na Twomblyho, ale i na generace umělců před ním. Traduje se, že britský básník lord Byron (1788-1824) byl příběhem natolik zaujat, že při svých cestách vyhledal místo údajné události a sám se snažil vzdálenost přeplavat.

Dalším příkladem z Twomblyho cyklů jsou Čtyři roční období. Vlastně jde o dvě verze cyklu na stejné téma, jedna je permanentně vystavena v Londýně, druhá v New Yorku. Jaro, Léto, Podzim a Zima - v tradičním pojetí čtyři fáze života každého jedince. Twombly, který v té době již překročil šedesátku, začal obrazem Podzim, tedy tím obdobím, ve kterém se právě sám nacházel. Jasné a zlatavé barvy Jara a Léta, jsou střídány teplými tóny Podzimu a chladnou Zimou. Všechna čtyři plátna obsahují úryvky poezie, většinou dosti dobře čitelné, s výjimkou Zimy, kde věty mizí pod průsvitnými nánosy bílé. Cy Twombly opět divákovi připomíná, jak dobře umí pracovat s volným prostorem – na jeho rozměrných plátnech nenalezneme ani v nejmenším náznaky horror vacui, neboli strachu z prázdné plochy.

Stále kontroverzní
Rozhodne-li se instituce významu Tate Modern uspořádat velkou retrospektivní výstavu umělci na sklonku kariéry, jakoby se mu v tu chvíli dostalo vyznamenání za jeho celoživotní tvorbu společně s diplomem, na němž stojí: „Vaše dílo bude zapsáno do dějin umění a nikdo si již nedovolí diskutovat o jeho kvalitě.” V případě Cye Twomblyho však toto pravidlo tak úplně neplatí. Kritici i diváci se stále značně rozcházejí v recepci Twomblyho díla. Vlivný britský deník The Guardian, pro který píše umělecký kritik Adrian Searle, označil Twomblyho dílo jako velice působivé do 70. let, pozdější práce však nazývá chabými. Naopak ředitel Tate Nicholas Serota, který je i jedním z kurátorů výstavy, označuje Twomblyho pozdní styl jako vynikající a svou kvalitou udivující. A to není vše. Zatímco výše zmíněný Guardian chválí Twomblyho sochařské práce, newyorkský Observer je v roce 2001 zahrnul zdrcující kritikou a podivoval se, jak něco takového vůbec může být vystaveno ve washingtonské Národní galerii. Kontroverze tedy pokračuje a je jen na divákovi, aby si vytvořil vlastní úsudek.

Published in Art & Antiques, Summer 2008 (http://www.artantiques.cz/)

Mladí & Úspěšní

Každá doba má svá „žhavá místa”. Místa, či lépe města, kde vznikají nové směry, ideje, střetávají se rozličné kultury a z toho všeho se rodí neobvyklé přístupy a myšlenky. Kdysi to byl papežský Řím, kolem roku 1900 se tímto místem stala Paříž. Dnes, počátkem 21. století, se tímto tavícím kotlem – alespoň pro Evropu – stává Londýn. K těmto geografickým posunům kulturních ohnisek dochází v závislosti na tom, jak moc vzkvétá či upadá bohatství města. Papežova možnost vydávat obrovské prostředky je dnes střídaná sofistikovaně rozvinutými finančními trhy v Londýně. Kde jsou peníze, tam jsou možnosti; a kde jsou možnosti, tam se stahují mladí a talentovaní s vírou v uskutečnění svých snů. V nastalé konkurenci není snadné se prosadit, přesto se to nejednomu z mladých českých architektů podařilo. Nahlédněme s nimi do tří prestižních architektonických kanceláří.

Velikou hvězdou na architektonickém nebi, která je dobře známa i široké veřejnosti, je lord Norman Foster. Jeho společnost Foster + Partners byla založena před více než čtyřmi desítkami let a dnes zaměstnává na tisíc architektů. Je to továrna na výrobu velkolepých architektonických vizí. Z mnoha realizovaných staveb připomeňme alespoň mrakodrap Swiss Re v Londýně, lidově přezdívaný Gherkin (Okurka), který, přestože byl dokončen teprve v roce 2004, je již všeobecně vnímán jako emblém města. Dále je to zastřešení atria Britského muzea, nový stadion ve Wembley či most Millennium Bridge, vše v Londýně. S návrhy Fosterovy kanceláře se můžeme setkat doslova po celém světě – přestavba budovy Riechstagu v Berlíně, mezinárodní letiště v Pekingu či právě rostoucí nejvyšší mrakodrap Evropy, tzv. Ruská věž v Moskvě – to jsou jen střípky z rozsáhlé tvorby jeho ateliéru.

Foster + Partners pečlivě budují značku „Norman Foster“, a přestože za projekty stojí stovky lidí, s jejich jmény se v tisku málokdy setkáme. Poměrně nedávno došlo k menšímu rozruchu, když architekt Ken Shuttleworth, který stojí za nejprominentnějšími projekty firmy (např. londýnská radnice či zmiňovaný mrakodrap Gherkin), od Fostera odešel, aby si založil vlastní studio MAKE Architects.

Z Liberce k Fosterovi
Ve Fosterově kanceláři v současnosti pracuje i několik českých architektů. Jedním z nich je liberecký absolvent Petr Štefek, který již za studií nasbíral řadu zahraničních zkušeností. Nejprve nastoupil na praxi do ateliéru Paul Knill ve švýcarském Sankt Gallenu, poté absolvoval roční studium na Akademii výtvarných umění ve Vídni v ateliéru profesorky Farshid Moussavi (architektonická kancelář FOA). „Narozdíl od zkušenosti z české školy, kde se začne s malým projektem a postupně se pokračuje k většímu, zde se začíná s větším okamžitě a čeká se, co člověk vytvoří,“ popisuje své zkušenosti z vídeňské Akademie. „Jde hlavně o generování myšlenek, o koncept, který se může dál vyvíjet, nikoli o to, zda budova bude přesně takto postavitelná.” Po návratu na libereckou fakultu na sebe upozornil diplomovou prací, která se týkala revitalizace budovy hlavního nádraží v Hradci Králové. Studentská práce na sebe strhla tolik pozornosti, že o možnosti její realizace spekulovala dokonce místní média.

Po škole se Petr Štefek rozhodl zkusit štěstí v Londýně: „Nejdříve jsem byl naivní a snažil se do kanceláří volat. Pak jsem začal rovnou posílat portfolia. Mé první interview bylo domluveno na 7. července 2005. V ten den ovšem Londýnem otřásly bombové výbuchy a na smluvené místo jsem se nedostal.” Petr pokračoval v obesílání kanceláří a vzhledem k tomu, že v místní konkurenci nestačí ukazovat dobrý projekt, rozhodl se své portfolio prezentovat formou stolní interaktivní hry. Tato kreativita zřejmě u Fostera zapůsobila, jelikož za několik dní byl Štefek pozván na interview a následně mu byla nabídnuta pozice. Dnes již u Foster + Partners působí přes dva a půl roku. Když nastupoval, kancelář čítala něco kolem 400 zaměstnanců, v současnosti je tento počet více než dvojnásobný. Nic podrobnějšího se však přímo od Petra nedozvíme - z důvodu pečlivě budované image studia mají zaměstnanci zákaz komunikovat s médii a podávat jakékoli informace o tom, jak to u Fostera chodí či na jakých projektech právě pracují.

Obecně je však známo, že v takto velkých kancelářích se spíše výjimečně jeden architekt podílí na všech fázích projektu, ve většině případů totiž jde o extrémní specializaci jednotlivých týmů. To přináší nejlepší výsledky v dané oblasti, na druhou stranu se jednotlivec stává pouze malým článkem a ztrácí přehled o projektu jako celku. Velmi vysoké pracovní nasazení, které se od architektů očekává, má pravděpodobně vliv na značnou fluktuaci zaměstnanců. Ti často po dvou až třech letech od Fostera odcházejí buď do jiných firem, nebo zakládají svá studia, případně se vracejí do vlasti.

Zaha Hadid Architects
Postava zcela výjimečná, a to ve všech představitelných směrech, je Zaha Hadid. Excentrické dámě původem z Bagdádu, žijící však přes 30 let v Británii, se podařilo prosadit v dominantně mužském prostředí. Je to jediná žena, která kdy získala prestižní Pritzkerovu cenu. Přednáší na mnoha univerzitách po celém světě a je oslavována jako vizionářka, která fascinuje zcela originálními dynamickými formami. Následné zjištění, že jen minimum jejích projektů bylo doposud realizováno, je proto jistým překvapením. Nepochopení či liknavost stojí za neuskutečněním mnoha projektů, které vyhrály (někdy i opakovaně!) vyhlášené soutěže. Dlouhé období půstu bylo nicméně prolomeno a Zaha Hadid Architects v současnosti realizuje celou řadu prestižních zakázek po celém světě. Namátkou jmenujme centrum vodních sportů pro Olympiádu 2012 v Londýně, MAXXI - Národní centrum pro současné umění v Římě, Operu v Čínském Kuang-čou, Guggenheimovo muzeum v Tokiu i na Tchaj-wanu či řadu zakázek v Dubaji a Abu Dhabi.

V této špičkové kanceláři se uchytili dva v té době ještě nedostudovaní mladí Češi – Miron Mutyaba a Tomáš Rabl, absolventi Fakulty architektury VUT v Brně. K tomu bylo třeba kromě talentu a znalostí též značné dávky cílevědomosti a odhodlání. Mironovi se během studií podařilo jeden semestr studovat na univerzitě v britském Brightonu, Tomášovi v rakouském Štýrském Hradci, oba se pak zúčastnili několika zahraničních workshopů zabývajících se pokročilým modelováním a parametrickým designem. Po příchodu do Londýna začali pracovat v Hamiltons Architects na různých projektech včetně residence One Hyde Park v Londýně od architekta Richarda Rogerse, jejíž součástí je i byt označovaný jako nejdražší na světě, za který katarský šejk zaplatil neuvěřitelných 100 milionů dolarů.

Po necelém roce v komerčním studiu odešli do ateliéru Zahy Hadid. Nejen vizemi, ale i složením zaměstnanců se obě studia od sebe značně lišila. Zatímco poměr Britů a cizinců byl v Hamiltons přibližně poloviční, z čehož většina cizinců byla z anglicky mluvících zemí, u Zahy Hadid se to hemží nejrozličnější národnostní směsicí a Britů je zde pouhých 5-10%. Průměrný věk ve studiu se pohybuje mezi 25 a 35 lety. „Myslím, že lidé s podobnými názory na architektonický design se přitahují a nakonec všichni skončí u Zahy Hadid,” podotýká Mutyaba. Oba mladíci, Mutyaba i Rabl, se podíleli na jedinečném projektu původně zvaném Dancing Towers (Tančící věže), dnes Signature Towers, který by měl stát v roce 2010 v srdci Dubaje. Jde o tři mrakodrapy, které se k sobě přibližují, dotýkají se a vzdalují, jako by se vlnily v rytmu hudby.

Tvůrčí chaos
Vzhledem k tomu, že většina architektů nezůstává u Zahy Hadid déle než dva roky, patří další Čech, Daniel Fišer, se svými třemi a půl roky v ateliéru spíše k veteránům. Architekturu vystudoval na VŠUP v Praze, kde byl většinu času obklopen umělci a designéry, nikoli architekty, což hodnotí jako prostředí s inspirativnější atmosférou. Rok po dokončení studia poslal své portfolio do ateliéru Zahy Hadid a obratem měl na telefonu samotného Patrika Schumachera, který je hned za Zahou nejdůležitější osobou studia. „Nevěděl jsem, kdo je Patrik, a nevím, proč si vybral mě, možná proto, že moje portfolio nebylo jen o architektuře. Vzhledem k tomu, že jsem svá studia strávil obklopen převážně lidmi zabývajícími se užitým i volným uměním, prezentoval jsem se prací, která se pohybovala na hranicích toho, co dá označit jako architektura."

Fišer dodává, že Zaha Hadid bylo jediné studio, kam měl namířeno: „Zaha nikdy nic nerozebírá a to se mi na ní líbí. Pokud si architekt vytvoří filozofickou základnu, je svými tezemi a teoriemi vlastně svázaný, jelikož si pak nemůže dovolit je ve svých stavbách nepoužít. Zaha žádné diskurzy za svou tvorbou nemá, neobhajuje se.” Daniel přirovnává způsob práce Zahy Hadid k umělci, který svobodně tvoří a nic nevysvětluje, ani sám sobě. Tomuto přístupu odpovídá i způsob vedení ateliéru. Není tam přesně stanovena hierarchie, pavouk, který by se rovnoměrně rozrůstal s přesnou distribucí síly (jak třeba funguje Foster + Partners). Když Daniel Fišer nastupoval, v ateliéru pracovalo kolem 70 architektů. Dnes je jich na 250, což je na hraně udržitelnosti „neorganizace“. Zvýší-li se tento počet, bude pravděpodobně muset následovat jasně stanovená struktura.

Daniel líčí Zahu jako svéráznou osobnost, která si nehodlá brat poučení z toho, co se povedlo a co nikoli, což mohou mnozí považovat za absenci racionálního myšlení. „Ona pořád chodí a huláká, neustále vytváří chaos a vibrace kolem sebe, nezastavuje se, nic nereflektuje, její tvůrčí energie stále proudí… Výsledná atmosféra nikomu nedovolí ani na chvilku přestat pochybovat a neustále vás nutí hledat nová řešení.” Daniel přiznává, že během prvních dvou let v ateliéru trávil 70 hodin týdně, druhým dechem však dodává, že díky dlouhým hodinám a zmiňované nestruktuře ateliéru se mu dostává značných možností i odpovědnosti v komunikaci s klientem. Podílí se prakticky na celém projektu 40 metrové vily-věže nedaleko Moskvy, a to počínaje prvními náčrty, konče v současné době probíhajícím dozorem stavebních prací. Ve velkých studiích bývá často architekt jen malým článkem velkého řetězce. Tento zákon, zdá se, u Zahy neplatí.

Eva Jiřičná architekti
Zcela odlišnou atmosféru než studia Norman Foster i Zaha Hadid nabízí ateliér Evy Jiřičné. Architektka původem ze Zlína, které v roce 1968 po tříměsíční zahraniční stáži již nebyl umožněn návrat do vlasti, se úspěšně prosadila v Londýně. Proslavily ji především interiéry luxusních butiků v Londýně, Paříži a New Yorku, kde Jiřičná dokázala proměnit často ordinérní a nenápaditý interiér obchodu v důmyslně elegantní prezentaci značkového zboží. Jiřičná byla jedním z průkopníků v užívání skla jako nosného materiálu. Zákazníci obchodů se často s úžasem ocitali na schodech z průhledného skla, spojených tenkými ocelovými dráty, které díky svým odrazům působily téměř neviditelně. Jasnost, průhlednost a přiznání materiálu, to jsou hlavní charakteristiky téměř sochařského přístupu Evy Jiřičné. Z realizací v České republice připomeňme alespoň Oranžérii Královské zahrady na Pražském hradě či hotely Josef a Maxmilian v centru Prahy.

Ateliér Evy Jiřičné na rozdíl od výše zmiňovaných kanceláří má spíše rodinnou atmosféru. Štěpán Abt, absolvent ČVUT v Praze, který v ateliéru Jiřičné pracoval přes rok, vzpomíná: „Přijel jsem do Londýna, v kapse pár kontaktů. Mezi nimi byla i Eva. Zavolal jsem jí, domluvil si schůzku a prakticky okamžitě nastoupil do práce. To, že jsem Čech, bych viděl spíše jako přítěž než výhodu, jelikož Čechů je tam už poměrně dost, což vede k narušování rovnováhy.” Ve studiu pracuje něco přes deset architektů včetně Evy. „Musím říct, že obdivuji její vitalitu, protože Eva stojí skutečně za každým projektem a je denně v kanceláři,” dodává Abt. Pracovní atmosféra není tak vypjatá (jako v případě dvou výše popisovaných ateliérů), což je pravděpodobně důvodem nižší fluktuace zaměstnanců, z nichž mnozí pracují pro Jiřičnou třeba i 20 let. „Za největší zkušenost z Londýna považuji možnost vidět Evu přímo při práci. Ona je skutečná legenda a pochybuji, že toto se lidem pracujícím ve velkých ateliérech podaří vůbec poznat,” uzavírá Štěpán Abt.

Zkušenost k nezaplacení
Tři rozdílné kanceláře co do velikosti, způsobu tvorby i přístupu k zaměstnancům, a přesto se všechny řadí k tomu nejlepšímu, co v současnosti ve světě vzniká. Absolventi z Prahy, Brna i Liberce a jejich úspěchy svědčí o tom, že talent, schopnosti a ochota velkého pracovního nasazení jsou univerzálně oceňované atributy. Množství mladých Čechů, kterým se podařilo prosadit za Lamanšským průlivem, je překvapivě velké. Většina z nich se po londýnské zkušenosti chystá vrátit zpět domů a založit vlastní studia. Máme se tedy na co těšit. Doufejme jen, že mysl nás všech bude k novým vizím a přístupům otevřenější, než tomu bylo doposud.

Published in Art & Antiques, Summer 2008 (http://www.artantiques.cz/)