Úcta odborníků i široké veřejnosti, práce převážně s lidskou figurou, vynikající technické provedení, srozumitelnost sdělovaných idejí a k tomu rozhled myslitele – zní to jak ideální charakteristika umělce z dob dávno minulých. Britský sochař Antony Gormley však dokazuje, že tomuto popisu může odpovídat i umělec nanejvýš současný.
Gormley, který se narodil v roce 1950 do zámožné rodiny žijící na severu Londýna, získal široké vzdělání jak západní (studium archeologie, antropologie a historie na univerzitě v Cambridgi), tak východní (to především díky cestám do Indie a na Srí Lanku, kde se několik let věnoval buddhismu). Tento úctyhodný rozsah pak završil studiem sochařství na význačných uměleckých školách SLAD a Goldsmith College v Londýně. Téměř veškeré Gormleyho práce se vyznačují společným tématem lidské figury. Umělec nezřídka užívá odlitku sebe sama. Gormleyho fascinace lidským tělem ovšem není materiálního, nýbrž zcela spirituálního základu. Lidské tělo vidí jako místo paměti a proměny. Svůj zájem o člověka vysvětluje slovy: „[Tělo] je místo, kde jsou naše emoce přímo zaznamenávány. Když se cítíte vystrašeni, když se cítíte nadšeni, šťastni, deprimováni, tělo to nějakým způsobem registruje.“ Gormleyho postavy, které vytváří z řady různých materiálů, jsou jednou těžké a velmi hmotné, jindy zcela éterické. Přestože jejich tvar mnohdy zjednodušuje natolik, že se nedá ubránit vzpomínce na skulptury tzv. primitivních kultur, redukovaná forma neubírá na obsahu, ba naopak. Každá postava má jedinečný charakter a s lehkostí sděluje své niterné prožitky či duševní rozpoložení. 
Již počátkům Gormleyho kariéry se dostalo značné podpory, když mu v roce 1981 uspořádaly výstavu hned dvě prestižní instituce. Jednalo se o londýnské galerie Whitechapel a Serpentine. Prvně jmenovanou galerii tehdy řídil Nicholas Serota, který od roku 1988 stojí v čele Tate Gallery. Výčet následujících úspěchů by byl dlouhý, a tak alespoň stručně zmiňme bienále v Benátkách (1982 a 1986), Dokumenta v Kasselu (1987) či bienále v Sydney (2006). Zisk Turnerovy ceny v roce 1994 nečekaně okomentoval slovy: „Cítím se v rozpacích a s pocitem viny – je to jako přežít holokaust.“ Výrok padl v narážce na mediální šílenství, které se kolem ceny odehrává a na následné nelehké chvíle ostatních nominovaných, kteří jsou okamžikem vyhlášení vítěze odsunuti na vedlejší kolej. Gormley se pravděpodobně nejvíce proslavil dílem Angel of the North (Anděl severu), které je od roku 1998 umístěno ve volné krajině na jednom z jasně viditelných vrcholků v oblasti severovýchodní Anglie. Jedná se o dvacetimetrovou ocelovou sochu stylizovaného anděla s mohutnými křídly o rozpětí 54 metrů, mírně směřujícími dopředu, čímž naznačují objetí. O tom, že se socha stala skutečnou ikonou současného sochařství, svědčí prodej jejího modelu v červenci minulého roku na aukci Sotheby’s. Zatímco specialisté z aukčního domu železné maketě v životní velikosti přiřkli odhadní cenu 600–800 tisíc liber, její nový majitel za ni byl ochoten zaplatit částku přesahující dva miliony liber. 
V posledních měsících se Antony Gormley opět připomenul širokému publiku, a to dočasným obsazením čtvrtého (jinak prázdného) podstavce na Trafalgarském naměstí v Londýně. Město každoročně vybere jednoho současného umělce, aby vytvořil dílo, které na vymezenou dobu obsadí prázdný sokl. Gormley ve své práci nazvané One & Other (Jeden & Jiný) pracuje s postavou člověka tentokrát v tom nejrealističtějším slova smyslu – projekt začal 6. července 2009 a po následujících 100 dní mají náhodně vybraní dobrovolníci možnost strávit 1 hodinu na neosazeném piedestalu, a stát se tak živoucí sochou. Jak se kdo vyjádří a co předvede v osmimetrové výšce, je zcela v rukou aktéra. Místo je 24 hodin denně snímáno kamerami a přenos je k vidění v reálném čase na internetu. Viz http://www.oneandother.co.uk/. Celý projekt funguje jako vynikající výpověď nejen o jednotlivých aktérech, ale následně i o celé společnosti. Nikdo neví, co další dobrovolník předvede a jakou reakci to vyvolá u kolem postávajících diváků či komentátorů na internetu. Každý se vlastně stává součástí performance, ať v pasivní, či aktivní roli. Od jedinců s přesně připravenou agendou, kdy do amplionu vykřikují své názory, protesty a prohlášení, přes osoby, které si tam v klidu snědí svačinu, až po individua, pro která vábení jepičí slávy bylo natolik silné, že odhodila všechny svršky, čímž byly zajištěny fotografie v zítřejších novinách. Zdánlivě jednoduchý Gormleyho nápad je velmi působivý a z nečekaného úhlu předkládá otázky vztahu jedince a jeho okolí v době programů plných reality show a pouličních kamer na každém kroku.
