Georg Baselitz v Rudolfinu

Galerie Rudolfinum zahájila v září svou podzimní sezónu obsáhlou výstavou Georg Baselitz / Obrazy 1960-2008. Průřez dílem německého klasika přináší na 56 pláten, často monumentálních rozměrů; plastiky či kresby ovšem ve vystavovaném souboru nenajdeme. Pražská přehlídka je vlastně do místních podmínek upravená verze nedávné výstavy pořádané Museem der Moderne v Salzburgu. Vzhledem k tomu, že Baselitzovo dílo, s výjimkou grafiky, nebylo doposud v České republice souhrnně vystavováno, jedná se o vítaný počin a též potvrzení, že galerie Rudolfinum má na místní scéně zcela výjimečné postavení, jak do kvality výběru témat, tak v užším smyslu edukačním při představování světově uznávaných autorů českému publiku.

Baselitz nastoupil na scénu počátkem 60. let a hned jeho první samostatná výstava vzbudila značný rozruch poté, co byla dvě díla zabavena policií pro ohrožování mravnosti. Jiné plátno, ovšem stejně tak zobrazující vzrušeného muže, je k vidění v Rudolfinu.U dnešního diváka to ovšem žádné pohoršení nevyvolá, což je živým důkazem toho, o kolik se za poslední půlstoletí posunuly hranice společenské přípustnosti a umělecké svobody.

Baselitzovy práce potvrzují, ze autor je malířem v tom syrovém slova smyslu. S úspěchem se mu podařilo vyhnout se všem nastupujícím směrům a tendencím a jeho konceptem byla a zůstává malba samotná. S lehkostí nás přesvědčuje, že toto medium rozhodně není mrtvé, naopak, Baselitz předkládá nové cesty. V dílech převládá téma portrétu a lidské figury,objeví se též krajina a jiné motivy, ovšem volba subjektu je vlastně podružná, jelikož výstavba obrazu je ovládána výrazovými prostředky, takže v důsledku není podstatné, zda autor staví objekty na hlavu, či nikoli. Práce z posledního období,nazvané Remixy, kdy Baselitz přepracovává (nikoli sám sebe vykrádá!) starší témata, výstavu uzavírají. Hrubý, pastózní styl se odlehčuje až na hranici transparentnosti. Je téměř s podivem, jak tento jedenasedmdesátiletý autor s recyklovanými tématy dokáže stále tvořit díla nanejvýš současná.

Georg Baselitz / Obrazy 1960-2008
Galerie Rudolfinum, Praha, 10/09 – 06/12 2009

Koncepce výstavy: Toni Stooss
Kurátor výstavy: Petr Nedoma

Published in Flash Art CZ/SK, October-December 2009, page 61

Východní Evropa v Londýně

V Londýně, který je často považován za tavicí kotel evropské kultury, probíhají současně stovky výstav. Přesto se tu s uměním ze zemí bývalého východního bloku setkáváme jen zřídkakdy. Pokud ano, jedná se o ojedinělé výstavy, o jakési kapky v moři, ovšem o systematickém představování nemůže být řeč. Toto platilo ještě donedávna, avšak zdá se, že se začíná blýskat na lepší časy, alespoň co se týče umění z Ruska.

V květnu tohoto roku byla v britské metropoli otevřena první nekomerční galerie s názvem Calvert 22, která si klade za cíl představit umění Ruska a střední a východní Evropy. Za projektem, který supluje funkci selhávajících institucí, stojí Nonna Materkova, jedna z mnoha bohatých Rusů žijících v Londýně. Dle vlastních slov „záměrem nadace je bourat hranice a apelovat na vžité představy o tom, jaké by kultura a umění Ruska a střední a východní Evropy měly být“. Dosáhnout toho chce čtyřmi kurátorskými počiny ročně, na které se jí zatím daří získávat kurátory zvučných jmen.

Právě probíhající výstava Re-Imagining October koncipovaná kritikem Markem Nashem a respektovaným umělcem/filmařem Isaakem Julienem, představuje 21 prací (videoinstalace jsou doplněny fotografiemi) od 13 autorů. Současní umělci, většina z nich pocházející z Ruska, se jednou deskriptivně, jindy zcela volně vyrovnávají s odkazem říjnové revoluce. K tomu stojí v protikladu dílo Estonky Kristiny Norman, která se snaží poukázat na letitou okupaci své země. Bohužel umělci ze střední Evropy byli tentokrát ponecháni stranou. Zajímavou linku do západního světa přináší zařazení krátkého filmu britského tvůrce Dereka Jarmana Imagining October z roku 1984, který zkoumá spojitosti mezi sovětskou a thatcherovskou homofobií na opačných stranách železné opony.

Výstava, která chce představit východoevropské umění západnímu publiku, nicméně klade na diváka značné nároky. Bez dobré obeznámenosti s dějinami Sovětského svazu a jeho ideologií a kulturou (díla odkazují k řadě kultovních filmů, např. Ejzenštejnovu Křižníku Potěmkinovi) se návštěvník může cítit poněkud zmateně. Otázkou je, zda to podnítí jeho zájem a následné studium, či ho spíše utvrdí v oné zkostnatělé představě o exotickém a obtížně čitelném umění východního bloku. Galerií vymezené cíle o vytvoření dialogu mezi Východem a Západem jsou během na dlouhou trať, a tak teprve uvidíme, co přinesou další výstavy. Jedno je však zřejmé, ruský medvěd se žene dopředu.

Published in Art+Antiques, December 2009 (www.artantiques.cz)