Chris Ofili v Tate Britain

Britský umělec nigerijského původu Chris Ofili byl mnohokrát nařčen, že záře jeho úspěchů má hodně co do činění s „politickou a rasovou korektností” postkoloniální západní společnosti. Londýnská Tate Britain připravila výstavu, která je jakýmsi průřezem umělcovy dosavadní tvorby. Divák si tak sám může vytvořit názor, zda miláček umělecké scény 90. let má s odstupem skutečně co nabídnout, či to bylo pouze davové okouzlení něčím novým, nečekaným a vesele barevným.

Je tomu skoro sedm let, a přesto si naše první setkání vybavuji docela přesně: město všech milenců Benátky, horké letní odpoledne, potemnělá místnost, kam se daří pronikat jen několika paprskům spalujícího slunce, díky čemuž zprvu rozpoznávám jen obrysy, o to intenzivněji však vnímám neznámou vůni. Na takováto setkání se jen stěží zapomíná, jsou to ony neplánované momenty, které se vryjí hluboko do paměti. Později se snažím najít odpověď na stále se vracející otázku: co přesně tak náhle stimulovalo mé smysly? Byl to letní žár, Benátky samotné, nebo ona překvapivá vůně v šeru?

Takovéto rozuzlení příběhu by však bylo až příliš jednoduché, i když… esence to byla rozhodně exotická – šlo totiž o sloní trus! Naše poslední setkání proběhlo nedávno. Romantika města na laguně byla vystřídána frenetickým Londýnem a stála jsem nikoli sama v šeru, nýbrž obklopena davy. Překvapení a entuziasmus nahradilo kriticky zkoumavé oko a z mladé umělecké komety se mezitím stala hvězda pevně zakotvená v současném establishmentu.

Miláček 90. let
Začněme ale příběh vyprávět od začátku. Rodiče Chrise Ofiliho (* 1968) přišli z Nigérie do britského Manchesteru v polovině 60. let. Přestože se narodil až ve Spojeném království, reference k africké kultuře mají v Ofiliho díle zásadní místo. Na konci 80. a počátkem 90. let studoval Chris Ofili na prestižních londýnských uměleckých školách Chelsea School of Art a Royal College of Art. Musel tam působit jako zjevení, jelikož v této době se studenti uměleckých škol etablovali převážně z bílé části populace, takže být nigerijského původu a k africkému dědictví se aktivně odkazovat představovalo něco naprosto nového. Ofili je jedním z těch šťastných umělců, kterým se podařilo získat si respekt kurátorů a sběratelů prakticky již svými prvními díly. Na začátku 90. let již byl vystavován v prestižní Serpentine Gallery a později byl zařazen všemocným sběratelem Charlesem Saatchim do dnes již legendární výstavy Sensation (1997), která v plné slávě uvedla na scénu mimo jiné taková jména jako Damiena Hirsta, Tracey Emin či bratry Chapmanovy. To však byl jen začátek vítězného tažení. Následující rok získal jako první černošský umělec v historii významnou Turnerovu cenu. O několik let později bylo rozhodnuto, že Ofili bude reprezentovat Británii na Benátském bienále 2003. K těmto úspěchům ještě připočtěme fakt, že Chris Ofili byl zvolen členem správní rady muzea Tate v době, kdy mu ještě nebylo ani třicet let.

Vůně biblické Afriky
Pro Ofiliho kariéru byla nesmírně důležitá jeho cesta do Zimbabwe v roce 1992, kde měl možnost studovat prehistorické jeskynní malby, což se později promítlo do jeho stylu. Dalším důležitým elementem pak byl sloní trus, jejž si z cesty přivezl a který začal aplikovat do svých kompozic. Ofiliho tvorba by se dala charakterizovat slovy – exotická, hravá, výrazně barevná a eroticky nabitá. První dva sály londýnské výstavy přesně odpovídají tomuto tónu. Snad by se daly ještě přidat výrazy narativní a figurativní. První, co diváka na plátnech značných rozměrů krom oslňující barevnosti zaujme, je skutečnost, že obrazy nejsou zavěšeny, nýbrž jsou jednoduše opřeny o zeď – jejich spodní hrana stojí na dvou hroudách. Po bližším zkoumání je zřejmé, že ony neforemné podstavce jsou tvořeny sloním trusem, který se objevuje i v díle samém. Ofili opakovaně užívá odkazu na biblické příběhy (jako chlapec byl ministrantem v katolickém kostele) a také na předrenesanční malbu, která do obrazu včleňuje nápisy. Ukázkovým příkladem je dílo The Holy Virgin Mary (1996), které popudilo Rudyho Giulianiho, tehdejšího republikánského starosty New Yorku, natolik, že na brooklynské muzeum podal trestní oznámení a zároveň hrozil zastavením dotací, pokud bude zmiňované dílo vystaveno. Obraz zachycuje Pannu Marii s černošskými rysy, podle ikonografického kánonu oděnou do modrého pláště a se žlutým (odkaz na zlatou barvu) pozadím. Nejkontroverznější části jsou v místech, kde se tradičně vznášejí cherubíni. V Ofiliho pojetí místo sladkých andílků vidíme výstřižky z pornografických časopisů detailně zachycujících ženská přirození. Dalším dílem, které je třeba zmínit, je obraz No Woman No Cry (1998), který sice nese stejný název jako slavná skladba Boba Marleyho, ale neodkazuje k jamajskému reggae, nýbrž zachycuje žal matky oplakávající mrtvého syna. Obraz vznikl jako reflexe skutečných událostí – teenager Stephen Lawrence se stal obětí rasově motivované vraždy v ulicích Londýna. Každá kapka slzy plačící matky má v sobě malou fotografii mrtvého mladíka.

Svaté opice

Po zhlédnutí více než desítky pláten v prvních dvou sálech se pomalu, ale jistě začíná dostavovat dojem opakování a při představě dalšího sálu děl sice ohromujících, přesto ve svém schématu velmi podobných, očekáváme nudu. Autoři výstavy si tohoto úskalí byli evidentně vědomi, a tak další sál přináší nečekané překvapení v podobě instalace The Upper Room (2002). Třináct pláten nainstalovaných v dřevěné konstrukci, kterou speciálně pro tento účel vytvořil architekt David Adjaye (jeden z mála slavných architektů tmavé pleti), asociuje mystický moment Poslední večeře. Místo znázornění Ježíše Krista a dvanácti apoštolů vidíme na výrazně barevných plátnech opice držící kalich. Kam zmizely odkazy na křesťanskou ikonografii? Zůstává tu symbolika číselná a celková atmosféra místa připomínající kapli, ovšem opice? Ty v západní tradicinenacházíme, zato v kulturách východních spojení opice a sakrálního prostředí není neobvyklé. Jmenujme namátkou hinduistického „opičího boha“ Hanumana a podobných příkladů by se dalo najít mnohem více. Toto dílo vyvolalo další skandál. Důvodem tentokrát nebyl jeho obsah, nýbrž to, že instalaci zakoupila galerie Tate za 600 tisíc liber, zatímco Ofili byl v té době členem její správní rady. Nic nepomohlo prohlášení Tate, že umělec byl vyloučen ze všech jednání mezi veřejnou institucí a soukromou galerií Victoria Miro, která Ofiliho reprezentuje. Kritici takový nákup označovali za nemorální, kdežto zastánci poukazovali na fakt, že na otevřeném trhu by bylo toto výjimečné dílo bezpochyby prodáno za cenu mnohem vyšší.

Karibský obrat
Po mystickém zážitku přichází na řadu série, která byla vytvořena pro již zmiňované bienále v Benátkách. Plátna zachycují africké milence v bujné vegetaci evokující představu zapomenutého ráje. Převládající barvy jsou červená, černá a zelená, které symbolizují africkou jednotu. Od roku 2005 žije Chris Ofili na karibském ostrově Trinidad, stejně jako jeho přítel a další významný umělec Peter Doig. Jak u Doiga, tak u Ofiliho šla změna prostředí ruku v ruce se změnou stylu. Již se nesetkáváme s koláží, odkazy na africkou „primitivní“ malbu ani se sloním trusem. Jde o tradiční malbu: jediným, co zůstalo z předcházejícího období, je výrazná barevnost a velké rozměry pláten. Ofili se nebojí radikální změny stylu, čímž riskuje ztrátu zájmu mnoha svých sběratelů a obdivovatelů. Je otázkou, zda by se těmito tradičně laděnými díly umělec prosadil a zda by u jeho novějších obrazů divák vůbec setrval, nebýt slavného jména jejich autora. Nicméně transformace a hledání pevně náleží do životní cesty každého novátora a už pro tuto odvahu a schopnost vymanit se ze silných tlaků uměleckého trhu musíme Ofilimu složit hold. A pak je tu ještě jedna věc – Ofili se stal ikonou, která inspiruje a dává naději černošské populaci, že i oni mohou prorazit a uspět ve světě umění, který byl dlouho dominantou „bílého muže“. Ostatně nikdy jsem v galerii nezažila takovou koncentraci černošských návštěvníků, jako právě na Ofiliho přehlídce v Tate Britain. Pro mnohé z nich bylo galerijní prostředí evidentně zcela novou zkušeností.

Chris Ofili, Tate Britain, London, 27.01-16.05.2010

Kurátor: Judith Nesbitt

Publikováno v Art+Antiques, duben 2010