Poprvé za svou 23 letou historii není téměř tříměsíční výstava představující finalisty Turnerovy ceny v londýnské Tate Britain, nýbrž v Tate Liverpool. Otázka proč se tak děje a co to s sebou přináší, nabízí hned několik odpovědí. Odpůrci a kritici ceny s posměchem konstatovali, že konečně i Liverpool bude obšťastněn nesmyslnými výtvory, které se prohlašují za uměni. Zastánci ocenění vidí změnu lokace, většinou jako vstřícný krok Tate Britain ve snaze o “decentralizaci umění” a hlavně jako podporu jinak dosti průmyslového města Liverpool, které bylo na rok 2008 vyhlášeno evropským městem kultury. V Tate Britain v Londýně mezitím probíhá retrospektivní výstava, která mapuje všechny doposud proběhnuvši ročníky, s ukázkami prací jejich vítězů.Turnerova cena je prestižní ocenění udělované výtvarníkovi do 50 let, který žije a tvoří v Britanii. Nejedná se o zhodnocení díla a přínosu umělce za celé období jeho tvorby, ale pouze za dobu uplynulého roku. Přesto, že se jedná o cenu národní, je široce sledovaná mezinárodní veřejností a vítězové (často i pouzí kandidáti, jejichž počet se ustálil na čísle čtyři) jsou následně postaveni na piedestal současného umění a ceny jejich prací vylétnou do výšek. Porota, která umělce vybírá se každoročně obměňuje, čímž by se mělo zamezit upřednostňování určitých směrů či autorů. Jediný, kdo zůstával na své pozici byl její předseda a zároveň ředitel Tate sir Nicholas Serota. To se ovšem letošní rok změnilo a předsedou poroty se stal Christoph Grunenberg, ředitel Tate Liverpool. Dalšími porotci byli jmenováni Michael Bracewell, spisovatel a kritik; Fiona Bradley, ředitelka The Fruitmarket Gallery; Thelma Golden, ředitelka a hlavni kurátorka Studia
Museum v Harlemu a Miranda Sawyer, spisovatelka a novinářka. Přes každoroční alternaci poroty, zaznívá řada kritických hlasů upozorňujících na to, že kandidáty ceny se od počátku 90. let minulého století stávají převážně umělci reprezentovaní několika významnými londýnskými dealery či jsou nějakým způsobem spjati se sběratelem Charlesem Saatchim.
Letošní rok jsou oni vyvolení tři muži a jedna žena, přičemž dva z nich již byli nominováni v minulosti. To je případ pravděpodobně nejvíce favorizovaného Marka Wallingera (1959), který v roce 1995 nestačil na Damiena Hirsta a jeho rozříznutou a ve formaldehydu naloženou krávu. Wallinger byl nominován za výstavu State Britain (Stát Británie) v Tate Britain, kde rekonstruoval protestní zeď Briana Hawa, který byl nedobrovolně vykázán z prostoru před Parlamentem poté, co tam po mnoho týdnů osaměle vyjadřoval svůj nesouhlas s britskou invazí do Iráku. Wallinger instalací nejenže vyjádřil svůj politicky názor, nýbrž znovu též připomenul potenciál umění bojovat proti státní moci, která omezuje svobodný projev občanů. Překvapující ovšem je, že v Liverpoolu neshlédneme nic z jeho protiválečné zdi, ale Wallingerovo starší dílo nazvané Sleeper (Spáč). Jedná se o video z roku 2004-05 trvající přes dvě a půl hodiny (rovných 154 min), na kterém vidíme umělce oblečeného do medvědí kůže, či spíše kostýmu, trávicí deset nocí v berlínské Neue Nationalgalerie od Mies van der Roha. Medvěd sedí, chodí, přemýšlí… občas se rozběhne proti sklu, za kterým ho pozorují nic netušící a značně udivení kolemjdoucí. Wallinger své dílo dává do souvislosti se studenou válkou, maskovanými “spícími” špiony, medvědem jako symbolem města Berlína, zvířetem, které se v zajetí nemnoží, je pozorován a zároveň pozoruje, osamělý v prázdné budově. Umělec přináší mnoho vysvětlení a poukazuje na souvislosti. Nicméně, kdo dovede přes dvě a půl hodiny sledovat dospělého muže převlečeného za medvěda a chodícího po prázdném muzeu? Medvěd je sice roztomilý a občas připomene pohádku o jednom Ivanovi, bohužel ale na rozdíl od Mrazíka je dlouhý Wallingerův příběh bez jakéhokoli děje či vývoje. Po patnácti minutách odcházím, déle zůstávají snad jen děti, pro které je medvěd, na výstavě plné těžko srozumitelného umění, jediným jasně pochopitelným úkazem. 
Překračuji dřevěný práh do další místnosti, kde vystavuje Nathan Coley (1967). Později se dozvídám, že onen práh, pro mě logické oddělení jednotlivých sálů s různými umělci, je Coleyho umělecké dílo. Autor sám pak ve svém vysvětlení přidává různé teorie o dubovém prahu, které jsou ještě více záhadné a metafyzické a ještě méně pochopitelné než medvěd pobíhající po prázdné galerii. Pokračuji dále, vidím model britského řadového domku s nápisy na bočních stěnách Naděje a Sláva, když konečně spatřím Coleyho mistrovský kus. Ten velikými písmeny hlásá: There Will Be No Miracles Here (Zde nebudou žádné zázraky). Konečně se s umělcem shoduji a naprosto souhlasím. Ne, opravdu zde nejsou k vidění žádné zázraky. Jak prorocké! Buďme však ke Coleymu, kterého osobně považuji za nejslabšího ze čtveřice, fér a doplňme, že ono rozhodnutí o ne-zázracích bylo použito v 17. století francouzským králem. Tehdy chtěl panovník demonstrovat svoji moc v jedné vesnici hlásící nespočet zázraků. Moc světská tedy byla svrchovaná nad moci Boží, protože král nápisem přikázal, že zázraky se konat nebudou. Vzkaz lze aplikovat na dnešní dobu a čísti ve více rovinách. Jednou z nich může být arogance moci státní nad věcmi a událostmi ji zdaleka přesahujícími.
Soubor pravděpodobně nejpoetičtější a oku nejvíce lahodící je dílo od z Ugandy pocházející Zariny Bhimji (1963). Jedná se o krátký film a osm velkoformátových fotografií. Autorka cestovala po Indii, Zanzibaru a východní Africe a její práce zachycují stopy člověka v krajině a architektuře. Přestože ani jeden ze snímků žádnou osobu přímo neukazuje, přítomnost člověka je více než zřejmá. A je to přítomnost ne vždy povzbudivá – prázdnota, chudoba, bolest, deziluze. Na jedné z fotografií vidíme o stěnu opřené, v řadě vyrovnané zbraně čekající na muže či možná děti. Nejedná se však ani o dokument ani o kritiku. Bhimji se zaměřuje na světlo, atmosféru místa, náladu - je tichá, klidná a přesto velmi intenzivní. K získání Turnerovy ceny to pravděpodobně stačit nebude, jelikož je málo skandální, málo agresivní.
Posledním nominovaným je Mike Nelson (1967), pro kterého je to stejně tak jako pro Wallingera již podruhé. Nelson měl Turnerovu cenu nadosah již v roce 2001, tehdy ale porota dala přednost Martinu Creedovi a jeho prázdnému sálu se zapínajícím a vypínajícím se světlem. Nelson připravil pro výstavu v Liverpoolu překvapující podívanou – nejprve tápete v bludišti ze čtyř velkých a stropu dotýkajících se bílých krychlí, abyste se najednou ocitli před otvorem do každé z nich. Jedná se o jakési peep-show a pokud nahlédnete, čeká vás zajímavé překvapeni. Klaustrofobický pocit z bloudění v úzkých uličkách mezi krychlemi je pryč a najednou nazíráte do jiného světa, do nekončící písečné krajiny plné malých světel. Efekt nekonečnosti se Nelsonovi povedl diky dobře umístěným zrcadlům, které obraz nesčetněkrát multiplikují. Nelson jako jediný z vystavujících vtahuje diváka přímo do díla, které se stává interaktivní a úspěšně se mu daří v pozorovateli vyvolat neobvyklý vjem: ve vnějším prostoru, když chodíme kolem krychlí, máme pocit stísněnosti, nahlédneme-li dovnitř, dostaví se volnost, svoboda, nekonečno. Dlouhý a komplikovaný název díla mimo jiné výtvor nazývá svatyní pro skupinu lidí, kteří ztratili paměť. Onou skupinou jsou veteráni z první války v Golfském zálivu, kteří se stali členy motocyklového gangu a kteří jsou Nelsonovi hlavním inspiračním zdrojem. Nutno však podotknout, že jak přesně umělce inspirují není zcela jasné, jelikož celý příběh o válečných veteránech na motorkách je kompletně smyšlený. Tvůrcem historky je samotný Nelson, který si takto v polovině 90. let stvořil vlastní múzu.
Turnerova cena nemá být udělována za dílo představené v Tate, ale za výstavu či umělecký přínos z minulého roku. V tom případě by měl být jasným favoritem Mark Wallinger se svou protiválečnou zdi. Nicméně často se stává, že porotci až příliš přihlížejí ke kvalitě prací, které měli možnost shlédnout na právě popsané výstavě v Tate. Pokud tomu tak letos bude, Wallinger se svým medvědím videem dal nečekaně šanci i ostatním kandidátům.
Liverpool, Tate Liverpool 19. 10. 2007 – 13. 1. 2008
Published in December 2007 in Atelier Journal
No comments:
Post a Comment