S ředitelem Tate Modern

Londýnská Tate Modern dnes bývá běžně jmenována jako jedno z nejvýznamnějších světových muzeí moderního umění. Od jejího vzniku přitom uplynulo všehovšudy osm a půl roku a jako výstavní instituce je tedy dokonce mladší než pražský Veletržní palác. O tom, čemu Tate Modern vděčí za svůj úspěch a popularitu, jsme si povídali s jejím ředitelem Vicentem Todolim.

„Jestli vám to nevadí, tak ještě nebudu rozsvěcet,“ přivítal nás Todoli jedno listopadové odpoledne ve své prostorné kanceláři v zadním traktu galerie. Venku se již začínalo smrákat a kancelář se postupně nořila do šera. „Oproti jižní Evropě je tady v Londýně tak málo slunečního svitu, že si chci vychutnat přirozené denní světlo vždycky až do poslední chvíle,“ dodal na vysvětlenou. Narodil se a vyrůstal ve Španělsku a před tím, než nastoupil do Tate, osm let šéfoval muzeu současného umění v portugalskému Portu. Těžko se mu divit, že na pošmourné londýnské počasí si dodnes nezvykl.

Obývák v elektrárně
Tate Modern je jednou ze čtyř institucí fungujících pod společnou značkou Tate. Vedle historické budovy na levém břehu Temže, která dnes nese název Tate Britain, jde o galerie v Liverpoolu a St Ives. Tate Modern sídlí v budově bývalé elektrárny Bankside v centru Londýna, přes řeku přímo naproti katedrále sv. Pavla. Její konverze pro galerijní účely byla v polovině 90. let první větší zakázkou dnes slavného švýcarského architektonického dua Herzog a de Meuron. Ačkoliv z původní stavby fakticky zůstaly jen obvodové zdi, jejich úpravy nepůsobí nijak násilně. Podařilo se jim dát budově novou funkci, aniž by kompromitovali její vlastní výraz a architektonické
kvality.

Pro veřejnost byla galerie otevřena v květnu 2000 a okamžitě se stala jednou z nejpopulárnějších londýnských destinací. Ročně ji navštíví přes pět milionů návštěvníků, což je dvakrát víc, než se čekalo. K úspěchu samozřejmě přispělo, že ve stejné době vláda Tonyho Blaira zrušila vstupné do stálých expozic všech státních muzeí a galerií, ale jenom tím to není. Tate Modern nabídla zcela nový model muzea umění a stala se místem, které je zajímavé nejen pro tradiční galerijní publikum, ale i pro lidi, kteří jsou k umění – notabene k současnému umění – většinou spíše skeptičtí. Uspořádání stálých expozice po vzoru Tate Modern dnes napodobuje řada světových galerií, její atmosféra je však stále jedinečná. Ačkoliv jde stále o oficiální prostor, v němž se člověk musí řídit poměrně rigidními pravidly (v galerii se nekřičí, neběhá, netelefonuje...), vyznačuje se zvláštní intimitou a přátelskostí. Tate Modern jako by byla jakýmsi obřím obývákem uprostřed města, místem, kam můžete přijít jen tak posedět, odpočinout si od denního shonu, setkat se přáteli. Řada návštěvníků na výstavu či do stálé expozice možná vůbec nezajde, ale galerie pro ně alespoň není „nepřátelským územím“.I když si jen zkrátí cestu přes Turbínovou halu – centrální průchozí prostor galerie, který je využíván pro velkoformátové sochařské instalace – vždy jsou s uměním tak či onak konfrontováni.

Pět milionů není všechno
Ve svých padesáti letech působí Todoli stále mladistvým dojmem. Když mluví o své práci, překypuje energií a slova o tom, že pro galerii neexistuje žádný „udržovací režim“, že musí stále hledat nové cesty, jak oslovovat publikum, z jeho úst rozhodně nezní jako fráze. Anglicky hovoří se zřetelným španělským přízvukem, avšak suverénně a neobyčejně rychle. Občas se mu do řeči připlete nějaký neanglický výraz, ale to, co chce sdělit, má zjevně dobře rozmyšlené. U samého vzniku galerie Todoli nebyl, do funkce ředitele nastoupil až v lednu 2003. Na tom, že se Tate Modern etablovala jako jedno z nejvýznamnějších světových muzeí umění a nikoliv jen jako turistická atrakce (jakou je například Guggenheimovo muzeum v Bilbau), má však lví podíl. „Počet návštěvníků pro nás není měřítkem úspěchu,“ zdůrazňuje. „Pokud se soustředíte jen na návštěvnost, tak vás to může zničit, protože přestanete plnit roli výzkumného pracoviště. Muzea jsou zde pro veřejnost, ale i pro umělce a odbornou komunitu. Rád používám přirovnání ke knihám: Některé tituly se okamžitě stanou bestsellery, ale za čas zapadnou a jsou zapomenuty. A pak jsou knihy, kterých se nikdy neprodá moc, ale prodávají se trvale dvě stě let. My se snažíme nabízet obojí.“ Je to ale při pětimilionové návštěvnosti vůbec možné? „Máte pravdu, že občas máme až moc plno. Zvlášť o víkendech se stává, že přijdete do expozice a díváte se na lidi, jak se dívají na jiné lidi, kteří se dívají na obrazy,“ připouští s nadsázkou. Jakkoliv je v stálých expozicích rušněji, než je ve většině muzeí zvykem, stále ještě se můžete i před těmi nejslavnějšími díly ocitnout na pár okamžiků zcela sám. Dlouhodobě je ale současný stav neudržitelný, a proto Tate již před třemi lety představila plány na výstavbu nového křídla. Mělo by jít o 70 metrů vysokou stupňovitou pyramidu, opět podle návrhu architektů Herzoga a de Meurona. Původně měla být stavba dokončena k olympijským hrám v roce 2012, v poslední době však začal být tento termín zpochybňován. „Když to stihneme k olympiádě, bude to fajn, když ne, nic se nestane. Důležité je, že máme parcelu pro další rozvoj,“ vysvětluje Todoli a dodává, že novou budovu má na starost především šéf celé Tate, Sir Nicholas Serota. „Máme rozdělené kompetence, díky čemuž nehrozí, že bych musel přebíhat od jedné věci k druhé. Já se plně soustředím na program, protože každodenní program je tím, co nakonec rozhoduje. Hodně muzeí, která stavěla nové budovy, s tímhle mělo vážné problémy.“

Náhodná setkání
Již zmiňované inovativní uspořádání stálých expozic spočívá v opuštění chronologie. Místo tradiční přehlídky -ismů od konce 19. století do současnosti návštěvník ve výstavních sálech najde bok po boku díla ze zcela rozdílných epoch: Monetovy lekníny visí v jedné místnosti s plátny Marka Rothka a Jacksona Pollocka, Boccioniho futuristické kráčející torzo stojí před popartovým obrazem Roye Lichtensteina, de Chiricova malba je konfrontována s instalací od Jannise Kounellise... „Má to dva důvody,“ vysvětluje Todoli. „Chronologické uspořádání jsme nemohli udělat, ani kdybychom chtěli, protože máme ve sbírce příliš velké mezery. Druhý, důležitější důvod je, že je třeba stále zkoušet nové modely, protože jedině tak se naše poznání rozšiřuje a prohlubuje.“

Stálá expozice má čtyři samostatné části, z nichž každá nabízí průřez dějinami moderního umění z jiného uhlu pohledu. Když Tate Modern v roce 2000 začínala, byly tyto čtyři základní okruhy vymezeny tematicky (Krajina, Zátiší, Historie, Akt) a řazení jednotlivých děl postaveno především na vzájemném kontrastu. Současná expozice, představená na jaře 2006, si všímá spíše formálních podobností a sdílených východisek. Přiznává tak důležitost jednotlivým formativním směrům, zároveň však otevírá prostor pro jejich alternativní čtení a hledání souvislostí se staršími i novějšími díly.O reinstalaci stálé expozice Todoli podle vlastních slov uvažoval, už když se ucházel o místo ředitele. Ne proto, že by s původním členěním nesouhlasil, ale protože muzejní expozice má podle něj fungovat jen jako návrh interpretačního modelu, nikoliv jako závazný kánon, a tudíž se musí neustále měnit. „Každý rok provádím asi dvacet dílčích změn, aby diváci měli důvod se vracet, a jednou za tři roky jsme chtěli provést kompletní reinstalaci,“ vysvětluje. „Takový byl alespoň původní záměr, ale v současné ekonomické situaci na to bohužel nemáme prostředky. Místo všech čtyř expozic tak příští rok změníme jen část věnovanou minimalismu. Nahradí jej Arte Povera.“ Znamená tento důraz na změnu, že tradiční model muzea jako místa, kde člověk svá oblíbená díla nalezne vždy na stejném místě, je podle něj mrtvý? „Starý způsob byl založen na pozitivistickém přístupu, na snaze klasifikovat a uchovávat. Muzeum, které se dnes snaží jen o tohle, je mrtvé,“ přikyvuje. „Dostalo se to až do stádia, kdy lidé stojí ve frontě, aby viděli určité dílo, jak kdyby šlo o pouť k nějakému svatému. Kdyby si jen koupili pohlednici, vyšlo by to nastejno. Už dopředu mají jasno, co uvidí, a jsou jak koně s klapkami na očích, kteří nevidí nalevo ani napravo. Sám mám přitom vyzkoušeno, že nejvíce jsem se naučil díky náhodným setkáním. Na spoustu zajímavých děl jsem v muzeích narazil čirou náhodou, když jsem hledal něco jiného. Náš model taková setkání podporuje. My po návštěvnících chceme, aby se zapojovali, aby se vraceli a hledali si své vlastní interpretační cesty. Každý si může vytvořit svůj vlastní příběh umění.“

Sponzoři a stát
U zrodu Tate na konci 19. století stál velkorysý dar Sira Henryho Tatea, který věnoval svou sbírku moderního britského umění národu. Jako instituce tak měla Tate od začátku statut veřejného muzea financovaného ze státního rozpočtu. V posledních letech se ale postupně
dostala do situace, kdy získává více prostředků z privátní sféry než od státu. „Jeden i druhý model má svá úskalí. Když závisíte jen na penězích od státu, hrozí, že politici budou mít pocit, že jim muzeum patří, a budou se snažit určovat program, což je katastrofa. Když jste závislí výhradně na sponzorech, tak také musíte dělat, co oni chtějí, a zase nejste svobodný,“ shrnuje Todoli. „Ideální je podle mě uspořádání 50:50. Pokud vám tedy oněch 50 procent od státu zajistí alespoň minimální program a minimální akvizice. Nikoliv jen, že budete mít otevřeno, ale jinak nebudete moct nic dělat.“ Co pro galerii bude znamenat současná ekonomická krize? „Krize nás už zasáhla. Měli jsme řadu korporátních sponzorů a najednou nám chybí. Noví se získávají jen velice těžko. Dokonce ani pro takové výstavy jako byl Kandinsky nebo teď Rothko, se nám nepodařilo nikoho sehnat. Nějaké partnery vždy máme, ale u obou těchto velkých výstav nám chyběl hlavní sponzor. Musíme tuhle kritickou situaci nějak přestát, ale občas mě žertem napadá, jestli bychom neměli jít zpátky za vládou a škemrat, aby si nás vzala zpátky, zas z nás udělala plně státní muzeum.“

Univerzální i lokální zároveň
Jediným českým autorem ve stálé expozici Tate Modern je momentálně Milan Knížák. V jedné z vitrín s dokumenty vztahujícími se k činnosti hnutí Fluxus je i několik drobností s jeho podpisem. Na Františka Kupku ani na další výrazné osobnosti české avantgardy nezbylo místo, nebo ve sbírkách galerie jednoduše chybí. „Koupili jsme nějaké věci od Štyrského a Toyen, ale jen práce na papíře, takže nemůžou být vystaveny trvale. Obraz od Toyen nám byl nabídnut, ale nebyl to ten pravý. V části věnované surrealismu by samozřejmě měla být,“ reaguje Todoli na naše poznámky. České umění poměrně dobře zná. V první polovině 90. letech připravil spolu s Jaroslavem Andělem výstavu české avantgardy v Institutu moderního umění ve Valencii, v jehož čele tehdy stál. Zdaleka nejde o jedinou mezeru ve sbírkách galerie. První fotografickou výstavu v historii celé Tate galerie například uspořádala až v roce 2003, první výstavu umění z latinské Ameriky o rok později. „Celý kontinent byl zcela zapomenut. Za méně než desetiletí se teď snažíme dohánět, co Tate sto let nedělala,“ komentuje situaci Todoli. „Umění latinské Ameriky se stalo naší hlavní prioritou. Vytvořili jsme podpůrnou skupinu patronů, většinou lidí s osobními vazbami na tuto oblast, a ti financují naše akvizice latinskoamerického umění. To je stejný model, jakým získáváme díla amerických umělců, a nedávno jsme vytvořili akviziční komisi zaměřenou na Asii a Tichomoří. Dát dohromady takovouto skupinu také pro východní Evropu není jednoduché, protože tamní země samy sebe nevnímají jako jeden region. Když mluvíte s někým z Česka o Maďarsku nebo o Polsku, necítíte, že by měli k sobě navzájem až tak těsné vazby.“ Co se týče šíře záběru, Todoli soudí, že je odpovědností Tate sbírat umění z celého světa, jakkoliv je to náročné a obtížné. S trochou nadsázky však jedním dechem varuje, aby se při snaze napravit křivdy minulosti nezapomnělo na „starou Evropu“. „Je to legrační, ale může se stát, že nakonec budeme mít podpůrné skupiny na všechno, s výjimkou Evropy. Všechna muzea se teď snaží o vyváženější pohled, dohánějí, co v minulosti zameškala, a na umění, které bylo dřív privilegované, jim nezbývají prostředky. Za dvacet let se můžeme ocitnout v situaci, kdy se budeme divit, co se stalo, proč najednou všichni přestali kupovat evropské umění.“ Ve snaze po univerzalitě podle něj muzea zároveň nesmějí ztratit ze zřetele vazby k vlastní historii a svou lokální jedinečnost: „Když jdu do muzea, chci se učit, chci vidět něco jiného, něco, co neznám. Kultura je o rozdílech, o osobitých charakteristikách, o kořenech v jednom místě, které zároveň fungují jako radary nového. Když nemá muzeum vlastní kořeny, ztrácí svůj smysl. Proto není potřeba příliš se trápit tím, že ve sbírce jsou mezery. I ony jsou částí historie odhalují nejrůznější politické souvislosti.“

text: Jan Skřivánek, Veronika Wolf

Published in Art + Antiques, January 2009 (http://www.artantiques.cz/)

Po medvědovi přišel kocour

Zatímco v letech minulých kandidáti prestižní Turnerovy ceny, která je udělována výtvarníkům do 50 let, kteří žijí a tvoří v Británii, provokovali svou kontroverzností, letos překvapili pro změnu svou ne-kontroverzností.

Vyhlášení Turnerovy ceny málokdy nechává publikum chladné. Přestože se jedná o cenu národní, je široce sledována mezinárodní veřejností a vítězové (často i pouze nominovaní umělci, jejichž počet se ustálil na čísle čtyři) jsou následně oslavováni i zatracováni. Faktem nicméně zůstává, že ceny jejich děl okamžitě stoupnou.

Porota, která umělce vybírá, se každoročně obměňuje, čímž by se mělo zamezit upřednostňování určitých směrů či autorů. Přes tuto alternaci porotců však řada kritických hlasů upozorňuje, že kandidáty ceny se od počátku 90. let stávají převážně umělci zastupovaní několika významnými londýnskými galeristy.

Letos byli nominováni tři ženy a jeden muž: Goshka Macuga, původem z Polska, propojila roli umělce, kurátora a sběratele, když přepracovala díla ostatních známých autorů a uvedla je do nového kontextu. Instalací dvou supermarketových pokladen se špinavým nádobím, dvou téměř nahých manekýnů a mnoha dalších artefaktů se představila Cathy Wilkes. Silnou soupeřkou jim byla Runa Islam, umělkyně pocházející z Bangladeše, která byla prezentována třemi krátkými filmy. Jeden z nich zachycuje ženu rozbíjející s naprostým klidem a lehkostí porcelán jehož střepy se ve zpomaleném pohybu tříští do všech stran.

Favoritem, alespoň podle kurzů sázkařů (ano, v Britanii je běžné sázet na vítěze umělecké ceny), byl však jediný nominovaný muž, Mark Leckey. K radosti hráčů se prognózy skutečně potvrdily. Po Marku Wallingerovi, který v předchozím ročníku zvítězil s videem, ve kterém v kostýmu medvěda pobíhal po prázdném berlínském muzeu, Leckey uspěl s videoprojekcemi, v nichž se objevuje Homer Simpson, kocour Felix či zajíc Jeffa Koonse.

Published in Art + Antiques, January 2009 (http://www.artantiques.cz/)