Chris Ofili v Tate Britain

Britský umělec nigerijského původu Chris Ofili byl mnohokrát nařčen, že záře jeho úspěchů má hodně co do činění s „politickou a rasovou korektností” postkoloniální západní společnosti. Londýnská Tate Britain připravila výstavu, která je jakýmsi průřezem umělcovy dosavadní tvorby. Divák si tak sám může vytvořit názor, zda miláček umělecké scény 90. let má s odstupem skutečně co nabídnout, či to bylo pouze davové okouzlení něčím novým, nečekaným a vesele barevným.

Je tomu skoro sedm let, a přesto si naše první setkání vybavuji docela přesně: město všech milenců Benátky, horké letní odpoledne, potemnělá místnost, kam se daří pronikat jen několika paprskům spalujícího slunce, díky čemuž zprvu rozpoznávám jen obrysy, o to intenzivněji však vnímám neznámou vůni. Na takováto setkání se jen stěží zapomíná, jsou to ony neplánované momenty, které se vryjí hluboko do paměti. Později se snažím najít odpověď na stále se vracející otázku: co přesně tak náhle stimulovalo mé smysly? Byl to letní žár, Benátky samotné, nebo ona překvapivá vůně v šeru?

Takovéto rozuzlení příběhu by však bylo až příliš jednoduché, i když… esence to byla rozhodně exotická – šlo totiž o sloní trus! Naše poslední setkání proběhlo nedávno. Romantika města na laguně byla vystřídána frenetickým Londýnem a stála jsem nikoli sama v šeru, nýbrž obklopena davy. Překvapení a entuziasmus nahradilo kriticky zkoumavé oko a z mladé umělecké komety se mezitím stala hvězda pevně zakotvená v současném establishmentu.

Miláček 90. let
Začněme ale příběh vyprávět od začátku. Rodiče Chrise Ofiliho (* 1968) přišli z Nigérie do britského Manchesteru v polovině 60. let. Přestože se narodil až ve Spojeném království, reference k africké kultuře mají v Ofiliho díle zásadní místo. Na konci 80. a počátkem 90. let studoval Chris Ofili na prestižních londýnských uměleckých školách Chelsea School of Art a Royal College of Art. Musel tam působit jako zjevení, jelikož v této době se studenti uměleckých škol etablovali převážně z bílé části populace, takže být nigerijského původu a k africkému dědictví se aktivně odkazovat představovalo něco naprosto nového. Ofili je jedním z těch šťastných umělců, kterým se podařilo získat si respekt kurátorů a sběratelů prakticky již svými prvními díly. Na začátku 90. let již byl vystavován v prestižní Serpentine Gallery a později byl zařazen všemocným sběratelem Charlesem Saatchim do dnes již legendární výstavy Sensation (1997), která v plné slávě uvedla na scénu mimo jiné taková jména jako Damiena Hirsta, Tracey Emin či bratry Chapmanovy. To však byl jen začátek vítězného tažení. Následující rok získal jako první černošský umělec v historii významnou Turnerovu cenu. O několik let později bylo rozhodnuto, že Ofili bude reprezentovat Británii na Benátském bienále 2003. K těmto úspěchům ještě připočtěme fakt, že Chris Ofili byl zvolen členem správní rady muzea Tate v době, kdy mu ještě nebylo ani třicet let.

Vůně biblické Afriky
Pro Ofiliho kariéru byla nesmírně důležitá jeho cesta do Zimbabwe v roce 1992, kde měl možnost studovat prehistorické jeskynní malby, což se později promítlo do jeho stylu. Dalším důležitým elementem pak byl sloní trus, jejž si z cesty přivezl a který začal aplikovat do svých kompozic. Ofiliho tvorba by se dala charakterizovat slovy – exotická, hravá, výrazně barevná a eroticky nabitá. První dva sály londýnské výstavy přesně odpovídají tomuto tónu. Snad by se daly ještě přidat výrazy narativní a figurativní. První, co diváka na plátnech značných rozměrů krom oslňující barevnosti zaujme, je skutečnost, že obrazy nejsou zavěšeny, nýbrž jsou jednoduše opřeny o zeď – jejich spodní hrana stojí na dvou hroudách. Po bližším zkoumání je zřejmé, že ony neforemné podstavce jsou tvořeny sloním trusem, který se objevuje i v díle samém. Ofili opakovaně užívá odkazu na biblické příběhy (jako chlapec byl ministrantem v katolickém kostele) a také na předrenesanční malbu, která do obrazu včleňuje nápisy. Ukázkovým příkladem je dílo The Holy Virgin Mary (1996), které popudilo Rudyho Giulianiho, tehdejšího republikánského starosty New Yorku, natolik, že na brooklynské muzeum podal trestní oznámení a zároveň hrozil zastavením dotací, pokud bude zmiňované dílo vystaveno. Obraz zachycuje Pannu Marii s černošskými rysy, podle ikonografického kánonu oděnou do modrého pláště a se žlutým (odkaz na zlatou barvu) pozadím. Nejkontroverznější části jsou v místech, kde se tradičně vznášejí cherubíni. V Ofiliho pojetí místo sladkých andílků vidíme výstřižky z pornografických časopisů detailně zachycujících ženská přirození. Dalším dílem, které je třeba zmínit, je obraz No Woman No Cry (1998), který sice nese stejný název jako slavná skladba Boba Marleyho, ale neodkazuje k jamajskému reggae, nýbrž zachycuje žal matky oplakávající mrtvého syna. Obraz vznikl jako reflexe skutečných událostí – teenager Stephen Lawrence se stal obětí rasově motivované vraždy v ulicích Londýna. Každá kapka slzy plačící matky má v sobě malou fotografii mrtvého mladíka.

Svaté opice

Po zhlédnutí více než desítky pláten v prvních dvou sálech se pomalu, ale jistě začíná dostavovat dojem opakování a při představě dalšího sálu děl sice ohromujících, přesto ve svém schématu velmi podobných, očekáváme nudu. Autoři výstavy si tohoto úskalí byli evidentně vědomi, a tak další sál přináší nečekané překvapení v podobě instalace The Upper Room (2002). Třináct pláten nainstalovaných v dřevěné konstrukci, kterou speciálně pro tento účel vytvořil architekt David Adjaye (jeden z mála slavných architektů tmavé pleti), asociuje mystický moment Poslední večeře. Místo znázornění Ježíše Krista a dvanácti apoštolů vidíme na výrazně barevných plátnech opice držící kalich. Kam zmizely odkazy na křesťanskou ikonografii? Zůstává tu symbolika číselná a celková atmosféra místa připomínající kapli, ovšem opice? Ty v západní tradicinenacházíme, zato v kulturách východních spojení opice a sakrálního prostředí není neobvyklé. Jmenujme namátkou hinduistického „opičího boha“ Hanumana a podobných příkladů by se dalo najít mnohem více. Toto dílo vyvolalo další skandál. Důvodem tentokrát nebyl jeho obsah, nýbrž to, že instalaci zakoupila galerie Tate za 600 tisíc liber, zatímco Ofili byl v té době členem její správní rady. Nic nepomohlo prohlášení Tate, že umělec byl vyloučen ze všech jednání mezi veřejnou institucí a soukromou galerií Victoria Miro, která Ofiliho reprezentuje. Kritici takový nákup označovali za nemorální, kdežto zastánci poukazovali na fakt, že na otevřeném trhu by bylo toto výjimečné dílo bezpochyby prodáno za cenu mnohem vyšší.

Karibský obrat
Po mystickém zážitku přichází na řadu série, která byla vytvořena pro již zmiňované bienále v Benátkách. Plátna zachycují africké milence v bujné vegetaci evokující představu zapomenutého ráje. Převládající barvy jsou červená, černá a zelená, které symbolizují africkou jednotu. Od roku 2005 žije Chris Ofili na karibském ostrově Trinidad, stejně jako jeho přítel a další významný umělec Peter Doig. Jak u Doiga, tak u Ofiliho šla změna prostředí ruku v ruce se změnou stylu. Již se nesetkáváme s koláží, odkazy na africkou „primitivní“ malbu ani se sloním trusem. Jde o tradiční malbu: jediným, co zůstalo z předcházejícího období, je výrazná barevnost a velké rozměry pláten. Ofili se nebojí radikální změny stylu, čímž riskuje ztrátu zájmu mnoha svých sběratelů a obdivovatelů. Je otázkou, zda by se těmito tradičně laděnými díly umělec prosadil a zda by u jeho novějších obrazů divák vůbec setrval, nebýt slavného jména jejich autora. Nicméně transformace a hledání pevně náleží do životní cesty každého novátora a už pro tuto odvahu a schopnost vymanit se ze silných tlaků uměleckého trhu musíme Ofilimu složit hold. A pak je tu ještě jedna věc – Ofili se stal ikonou, která inspiruje a dává naději černošské populaci, že i oni mohou prorazit a uspět ve světě umění, který byl dlouho dominantou „bílého muže“. Ostatně nikdy jsem v galerii nezažila takovou koncentraci černošských návštěvníků, jako právě na Ofiliho přehlídce v Tate Britain. Pro mnohé z nich bylo galerijní prostředí evidentně zcela novou zkušeností.

Chris Ofili, Tate Britain, London, 27.01-16.05.2010

Kurátor: Judith Nesbitt

Publikováno v Art+Antiques, duben 2010

Po medvědovi přišel kocour

Zatímco v letech minulých kandidáti prestižní Turnerovy ceny, která je udělována výtvarníkům do 50 let, kteří žijí a tvoří v Británii, provokovali svou kontroverzností, letos překvapili pro změnu svou ne-kontroverzností.

Vyhlášení Turnerovy ceny málokdy nechává publikum chladné. Přestože se jedná o cenu národní, je široce sledována mezinárodní veřejností a vítězové (často i pouze nominovaní umělci, jejichž počet se ustálil na čísle čtyři) jsou následně oslavováni i zatracováni. Faktem nicméně zůstává, že ceny jejich děl okamžitě stoupnou.

Porota, která umělce vybírá, se každoročně obměňuje, čímž by se mělo zamezit upřednostňování určitých směrů či autorů. Přes tuto alternaci porotců však řada kritických hlasů upozorňuje, že kandidáty ceny se od počátku 90. let stávají převážně umělci zastupovaní několika významnými londýnskými galeristy.

Letos byli nominováni tři ženy a jeden muž: Goshka Macuga, původem z Polska, propojila roli umělce, kurátora a sběratele, když přepracovala díla ostatních známých autorů a uvedla je do nového kontextu. Instalací dvou supermarketových pokladen se špinavým nádobím, dvou téměř nahých manekýnů a mnoha dalších artefaktů se představila Cathy Wilkes. Silnou soupeřkou jim byla Runa Islam, umělkyně pocházející z Bangladeše, která byla prezentována třemi krátkými filmy. Jeden z nich zachycuje ženu rozbíjející s naprostým klidem a lehkostí porcelán jehož střepy se ve zpomaleném pohybu tříští do všech stran.

Favoritem, alespoň podle kurzů sázkařů (ano, v Britanii je běžné sázet na vítěze umělecké ceny), byl však jediný nominovaný muž, Mark Leckey. K radosti hráčů se prognózy skutečně potvrdily. Po Marku Wallingerovi, který v předchozím ročníku zvítězil s videem, ve kterém v kostýmu medvěda pobíhal po prázdném berlínském muzeu, Leckey uspěl s videoprojekcemi, v nichž se objevuje Homer Simpson, kocour Felix či zajíc Jeffa Koonse.

Published in Art + Antiques, January 2009 (http://www.artantiques.cz/)

Francis Bacon II - rozhovor s Chrisem Stephensem, kurátorem vystavy

VW: Je pravda, že Baconův ateliér byl tak malý, že se tam nemohla vejít tři velká plátna triptychu vedle sebe?
ChS: Teoreticky vzato by se tam snad vejít mohla, pokud by zmizel všechen nepořádek. Domnívám se, že pracoval se dvěma plátny vedle sebe a pak dělal třetí zvlášť. Lze si všimnout, že u několika triptychů jsou barvy na dvou plátnech identické, na třetím však lehce odlišné. To by nasvědčovalo vyslovené domněnce, nicméně jde o pouhou spekulaci.

Mnoho z Baconových pláten padlo za oběť autocenzuře. Máte odhad, kolik jich mohlo být?
Dnes je známo na šest až sedmset děl, ale myslím, že jich vytvořil o několik set více.

Souhlasíte s některými kritiky, že pozdní Bacon ztrácí na kvalitě?

Ano i ne. V pozdním díle lze nalézt skutečně mistrovské kusy, stejně tak práce trochu slabší. Na vině je možná to, že Bacon byl od 60. let již velmi uznávaný a na jeho plátna čekala řada zájemců, tím pádem neměl tolik času na reflexi (a případné zničení) jednotlivých děl.

Vyvracíte Baconovo tvrzení, že maloval zcela bez přípravy. Myslíte si, že tato snaha o vytvoření image spontánně tvořícího umělce odráží v jistém smyslu náladu doby?
Představa o svobodné a spontánní umělecké tvorbě je romantickou tradicí, která pokračuje vlastně až ke konceptuálnímu umění. Bacon byl skvělý interpret a zcela vědomě kontroloval svou image. Nástrojem mu k tomu byly rozhovory a různé intelektuální debaty v televizi či rádiu, které se v 60. letech těšily značné popularitě. Zajímavé je, s jakou lehkostí se dokázal adaptovat na různá prostředí. Hospodu, kde popíjel se zloději a gangstery, mohl ten stejný večer vyměnit za noblesní večeři s lordem a jeho chotí a vychutnat si obojí.

Published in Art & Antiques, October 2008 (http://www.artantiques.cz/)

Francis Bacon v Tate Britain

Život Francise Bacona má všechny atributy chytlavého filmového trháku. Je v něm sex, násilí, sláva i bohatství. Jeho aktuální retrospektiva v londýnské Tate Britain však znovu ukazuje, že Francis Bacon byl především výjimečným umělcem.
Budoucí malíř se narodil v roce 1909 v irském Dublinu do anglické rodiny. Jeho otec, veterán z burské války, pracoval jako učitel jezdectví, matka byla dědičkou obchodu s ocelí a uhelných dolů. Přísný otec jen s neradostí pozoroval, jak se u dospívajícího Francise čím dál více projevuje zženštilé chování. Vše vyvrcholilo incidentem, kdy otec přistihl svého šestnáctiletého syna oblečeného do matčina spodního prádla, jak se prohlíží v zrcadle. Francis opustil domov a odešel do Londýna, kde žil z kapesného od matky, občasných přivýdělků a též drobných krádeží. V roce 1927 ho rodinný přítel, který měl utajovanou slabost pro mladé muže, vzal na dva měsíce do Berlína, kde ho zasvětil do nočního života plného dekadence. Z Berlína, tentokrát už sám, cestoval do Paříže, kde strávil následující rok a půl. Zde, jak sám přiznává, na něj silně zapůsobil Poussinův obraz Masakr neviňátek a výstava Picassových kreseb v Galerii Paul Rosengerg.

Po návratu do Londýna pracoval jako interiérový designér. Také si začal dávat inzeráty do deníku The Times a nabízet své služby jako pánský společník. Bacon byl doslova zahrnut nabídkami a několik z jeho milenců se stalo prvními sběrateli a patrony začínajícího umělce. Kolem roku 1930, to Baconovi bylo pouhých 21 let, měl již značnou reputaci jako designér a získal několik význačných zakázek na návrhy nábytku.

V této době se však stále více začal obracet k malbě a do poloviny 30. let měl již za sebou několik výstav, ovšem ne příliš úspěšných. V roce 1935 při návštěvě Paříže zhlédl Ejzenštejnův Křižník Potěmkin a zakoupil knihu pojednávající a na četných vyobrazeních demonstrující nemoci dutiny ústní; obojí se silně odrazilo v Baconově následné tvorbě. V roce 1936 se v Londýně konala Mezinárodní surrealistická výstava, nicméně díla Francise Bacona byla zamítnuta slavným uměleckým kritikem Herbertem Readem s tím, že jsou nedostatečně surrealistická.

První úspěchy
Během 2. světové války byl Bacon, jakožto chronický astmatik, zproštěn vojenské služby. V této tíživé době si vydělával pořádáním hráčských večírků ve svém domě. Krom toho vytvořil v roce 1944 zásadní a průlomové dílo Tři studie figur pod Křížem. Následujícího roku byl obraz vystaven a vzbudil velký ohlas. Získaná prestiž paradoxně vedla Bacona ke zničení všech předchozích děl, resp. všech těch, která zničit mohl. Malíř poté označil oslavovaný triptych za své první zralé dílo.

Od druhé poloviny 40. let se též začal zabývat studiemi hlav a parafrázemi na Valazquezův slavný Portrét papeže Innocenta X. z roku 1650 (dnes Palazzo Doria Pamphilj v Římě). Jeho mezinárodní uznání dramaticky rostlo, o čemž svědčí mnoho mezinárodních výstav a to, že Museum of Modern Art v New Yorku zakoupilo již v roce 1948 jedno z jeho děl.

V roce 1954 zastupoval Francis Bacon společně s Lucianem Freudem a Benem Nicholsonem Velkou Británii na benátském Bienále. Naše země se na téže aukci – československý pavilon stojí téměř naproti britskému – prezentovala mimo jiné následujícími díly: Václav Rabas – Traktory v práci; Oskar Kozák – Hornický učeň; Jan Lauda – Lenin; Vincenc Makovský – Partyzán. Kontrast mezi Západem a Východem snad nemohl být vyjádřen výmluvněji.

Nesmrtelnost
O deset let později do Baconova života vstoupil George Dyer. Setkání a následný milostný vztah s devětatřicetiletým mužem s kriminální minulostí měl na umělce velký vliv, jak po stránce osobní, tak umělecké. Bacon rád vyprávěl, jak netradičně jejich seznámení proběhlo – malíř přistihl Dyera při pokusu o vloupání se do jeho bytu. Vášnivý a komplikovaný vztah ukončil Dyer v roce 1971 sebevraždou v předvečer Baconovy velké retrospektivní výstavy v Paříži. Umělec byl zcela zdevastován a zpočátku nechtěl připustit, že se jednalo o sebevraždu. V následujících letech, stále tížen pocitem viny, vytvořil sérii obrazů k poctě svého mrtvého milence. Jsou to jedny z nejlepších Baconových prací vůbec, čímž malíř v jistém smyslu zaručil Dyerovi nesmrtelnost.

Bacon pokračoval v malbě až do posledních let života. Zemřel v roce 1992 při návštěvě Madridu, shodou okolností v témže městě, kde o více než 300 let dříve našel odpočinek i malíř tolik zásadní pro Baconovu tvorbu – Diego Velázquez. Miniaturní ateliér v londýnském Jižním Kensingtonu, ve kterém tehdy již slavný a bohatý umělec až do své smrti tvořil, byl v roce 1997 věnován galerii Hugh Lane v Dublinu. Po podrobné analýze a dokumentaci, která trvala dva roky, byl celý ateliér přenesen a téměř jako svatostánek rekonstruován v irské metropoli (pro veřejnost otevřen od roku 2001).

Nejen pro senzacechtivou veřejnost, ale i pro historiky umění přinesl obsah ateliéru značná překvapení. Bacon během svého života ve všech rozhovorech prohlašoval, že nedělá žádné přípravné skici a zásadně tvoří á la prima. Jeho pozůstalost však svědčí o pravém opaku – mezi 7500 nalezených předmětů patří i 1500 fotografií, které mu často byly přímou inspirací, dále různé knihy, kresby, náčrty a také stovka rozseknutých pláten. Jak vidno, Bacon nejenže kompozice pečlivě studoval a připravoval, ale též pokračoval v autocenzuře svých děl.

Průvodce výstavou
Velká retrospektiva právě probíhající v Tate Britain je v pořadí již třetí výstavou, kterou prestižní galerie vzdává Baconovi hold. Na šedesát děl se snaží více méně chronologicky mapovat zásadní momenty v jeho uměleckém vývoji. Ovšem již první sál s sebou přináší jisté problémy. Nejranější vystavená díla pocházejí až z poloviny 40. let. „Bacon byl v destrukci svých předchozích děl natolik pečlivý, že se téměř nic nedochovalo a těch několik přeživších kusů se zachránilo tím, že již nebyly v autorově dosahu,“ vysvětluje kurátor výstavy Chris Stephens, proč na výstavě chybí obrazy z 30. let.

Úvodní série křičících hlav je střídaná sérií křičících postav, parafrází na Velázquezova papeže Innocenta X. Divák téměř jako by slyšel děsivý křik Baconových papežů. Jejich postavy jsou různě deformované, mají odlišné výrazy ve tváři a často, jako by byli lapeni v konstrukci připomínající klec. Baconovi se na těchto obrazech podařilo jedinečným způsobem vyjádřit nejistotu a vnitřní pochybnosti ukrývané za maskou vznešené oficiality. Bacon byl dílem španělského mistra hluboce fascinován, Velázquezův obraz v originále však paradoxně patrně nikdy nespatřil.

Jedním z vrcholů aktuální výstavy je čtvrtý sál nadepsaný Ukřižování. Zde nalezneme tři triptychy a jeden menší obraz na biblické téma. Ovšem Bacon, jakožto zapřisáhlý ateista, téma nepojímá nábožensky, nýbrž jako studii lidského chování – směs brutality a strachu kombinovaná s hlubokou fascinací rituálního obětování. Baconův triptych Tři studie figur pod Křížem z roku 1944 je dodnes jedním z nejsilnějších a emotivně nejpůsobivějších obrazů jak v Baconově tvorbě, tak v evropském malířství vůbec. Tři postavy na oranžovém pozadí jsou tak výrazně deformovány, až se proměňují v jakési bestie, jejichž hlavy byly redukovány na tlamy vydávající úděsný skřek. Další dva triptychy téhož námětu jasně ukazují, že inspiračním zdrojem byly hrůzy války, jelikož na paži jedné z postav poznáváme hákový kříž.

Studie a pokusy
Značné překvapení připravuje následující sál. Představuje obrat, jestliže ne o 180 stupňů, tak o 90 určitě. Autoři výstavy tuto část trefně nazvali Krize. V poválečné době byla umělecká scéna plná abstraktního expresionismu a koketování s novými přístupy se nevyhnul ani Bacon, když vytvořil sérii pláten inspirovaných van Goghovým obrazem Malíř na cestě do Tarasconu (1888). V době svého vzniku byl tento pokus přijat velmi pozitivně, z dnešního pohledu jej však nemůžeme hodnotit jinak než jako krok vedle. Je přesto dobře, že kurátoři výstavy neměli obavu pustit se na tento tenký led a díla z let hledání na výstavu zařadili. Baconovu virtuositu to nijak nesnižuje, naopak dodává mu nový rozměr ve smyslu hledání a zkoumání.

Střed výstavy je nazván Archiv. Malý sál navozující atmosféru ateliéru přináší desítky fotografií, náčrtů, poznámek a kreseb, které Bacon v přípravných fázích vytvářel. Jak již bylo zmíněno, tisíce předmětů nalezených v jeho ateliéru vyvrátily mýtus, který umělec sám o sobě vytvářel, že pracuje zcela bez příprav a jeho díla jsou výsledkem podvědomí a momentální inspirace. Od reprodukcí Michelangellových kreseb, přes novinové výstřižky s obrázky boxerů, toreadorů či hráčů kriketu po fotografie zápasících mužů pořízených záměrně pro malíře. Krom náhodných osob a sportovců, se zde též můžeme seznámit s fotografiemi Baconových přátel a milenců. V následujících sálech se pak nelze ubránit vzpomínce na právě shlédnuté snímky, protože mnoho obrazů v sobě zřetelně nese buď přímou, či nepřímou inspiraci.

Zralá tvorba
Pokud jsme sál nazvaný Ukřižování označili za jeden z vrcholů, tím druhým je bezpochyby série triptychů vytvořená po tragické smrti George Dyera. Prožívaná bolest mísící se s pocity viny dala vzniknout výjimečným dílům zachycujícím Dyera v různých situacích, včetně jeho posledních okamžiků. Zvlášť působivý je Triptych May-June 1973. Dvě boční plátna zachycují Dyera v koupelně – sedícího na toaletě a před umyvadlem (zřejmě zvracejícího), prostřední plátno znázorňuje postavu umírajícího milence pod žárovkou, jehož vlastní stín se mění ve velkého netopýra.

Prohlídku závěrečných sálů s pozdními díly komplikuje hned několik faktů. Skutečně mistrovských kusů bylo v předchozích sálech tolik, že oko diváka začíná být trochu vyčerpané. Možná více než oko, je vyčerpaná mysl, jelikož Bacon není malířem idylických krajin a každé jeho dílo silně až agresivně komunikuje s divákem. Krom toho nutno přiznat, že pozdní práce působí trochu repetitivně, jako by autor dosáhl dokonalosti na poli technickém, ale obsah se vzačínal mírně vytrácet. To ovšem nijak nesnižuje Baconův přínos umění 20. století, vždyť podobné sebenapodobování v závěru života postihlo i Pabla Picassa.

Kurátoři: Matthew Gale, Chris Stephens
Tate Britain, London; 11.09.2008 - 04.01.2009

Published in Art & Antiques, October 2008 (http://www.artantiques.cz/)

Peter Doig

Magie zrcadlení

Říká se, že o kvalitě umění rozhoduje až čas. Že není možné určit, kdo z našich současníků je příští Picasso, Mondrian či Pollock, neboť jako aktéři doby prý nemůžeme mít nezbytný nadhled. Jako všechna pravidla, i toto má ovšem své výjimky – umělce natolik výrazné, že o jejich kvalitách nemůže být sporu; jedním z takových je malíř Peter Doig.

Devětačtyřicetiletý umělec, který je střídavě označován za britského a kanadského, žije v současnosti v karibském Trinidadu. Narodil se ve skotském Edinburku, dětství a dospívání však prožil v Kanadě. V devatenácti odešel do Londýna, aby studoval malbu na prestižní St Matrin’s School of Art. Po krátkém intermezzu zpátky v Kanadě svá studia dokončil v roce 1990 na londýnské Chelsea School of Art. Svými olejomalbami znázorňujícími krajiny převážně v romanticko-magickém pojetí šel tehdy programově proti proudu a všemu, co byly galerie ochotny vystavovat.

Na počátku 90. let se zdálo, že tradiční malba patří minulosti, že je vyčerpaná a bude stát nadále jen na okraji uměleckého dění. Zavládlo přesvědčení, že budoucnost patří novým formám vyjadřování, a výtvarnou scénu ovládlo konceptuální umění. V Británii se pozornost upírala na tzv. Young British Artists v čele s Damienem Hirstem, jehož rozříznutá a ve formaldehydu naložená zvířata byla více než výmluvným příkladem o hledání nových estetických forem.

Doigův talent však nemohl zůstat bez povšimnutí. Krátce po dokončení studií získal cenu galerie Whitechapel, která mu umožnila první samostatnou výstavu, a v roce 1993 pak ocenění John Moores Foundation. Následujícího roku byl nominován na prestižní Turnerovu cenu, čímž se definitivně zapsal do povědomí umělecké veřejnosti.

Následující úspěšné výstavy nejen po Evropě ale i za oceánem a nákupy obrazů věhlasnými institucemi, jako je Tate Britain, Centre Pompidou v Paříži, Muzeum moderního umění v New Yorku či Národní galerie v Ottawě, jen stvrdily, že Doig má na jinak často chaotickém poli současného umění své pevné místo. Loni to znovu připomněl prodej obrazu White Canoe (Bílá kanoe), který byl v Sotheby’s vydražen za neuvěřitelných 5,7 milionu liber. Doig tak na čas získal titul nejdražšího žijícího Evropského umělce.

Událost sezóny
Posledním Doigovým velkým úspěchem je právě probíhající výstava v Tate Britain, která přináší dosud nejucelenější přehled jeho díla. Představeno je na 50 pláten a skupina prací na papíře, z nichž mnohé vznikly po malířově přestěhovaní na Trinidad v roce 2002 a doposud nebyly nikde v Evropě vystaveny. Výstava si okamžitě získala označení událost sezóny a provázejí ji nadšené ohlasy tisku, kritiků i široké veřejnosti.

Doigovo dílo tvoří především rozměrné olejomalby krajin. Nejedná se však rozhodně o nějaký krajinářský retro-styl. Přes veškeré klasické prvky je Doig originálním a velmi současným umělcem. Inspirací jeho maleb většinou nejsou krajinné scenérie spatřené v plenéru, ale nejrůznější fotografie a pohlednice, záběry z filmů, obrázky z novin a časopisů, a především vlastní vzpomínky a představy. Příznačné jsou pro něj rovněž návraty k některým motivům. I když se určité prvky opakují, jednotlivá díla působí vždy svěže a originálně. Pokaždé se totiž jedná o novou cestu, hledání a vydávání se trochu jiným směrem.

Průvodce výstavou
Hned v prvních dvou sálech výstavy, představujících díla z počátku 90. let, se máme možnost seznámit s charakteristickými prvky Doigova malířského jazyka. Patří sem výrazné horizontální členění kompozice, velké plochy barev a především motiv zrcadlení, dokonalé odrazy na vodní hladině, které do obrazu vnášejí onen magický element. Malba působí velmi pastózním dojmem, při bližším zkoumání však zjistíme, že jde o pouhou iluzi. Dojmu plasticky vystupujících vrstev barevné hmoty je dosaženo jen důmyslným překrýváním barev.

Samostatnou místnost zaplňuje série obrazů na stejné téma, ovšem s rozdílnou dobou vzniku v rozmezí let 1991-99. Impulsem k jejich zrodu byla malířova návštěva severovýchodní Francie,

přesněji Briey-en-Foret, kde stojí Le Courbusierovo Unitè d’Habitation. Jedná se o poválečný vizionářský projekt bytového komplexu uprostřed lesa. Stavba objevující se a mizející mezi větvemi stromů Doiga při procházce po okolí natolik zaujala, že si ji natočil na kameru. Jednotlivé záběry později daly vzniknout zmiňované sérii. Do tohoto souboru patří i reprodukovaný Concrete Cabin (Betonový srub) z let 1991-92.

Obrazy v dalším sále zachycují především zasněženou zimní krajinu, často s efektem odrazu na vodní hladině. Paradoxem je, že díla byla vytvořena v Londýně, kde je zima velmi mírná a sněží zcela výjimečně. To jen potvrzuje, že Doig netvoří na základě reality, kterou vidí kolem sebe, nýbrž ze vzpomínek (v tomto případě na své mládí v Kanadě). V obraze nazvaném Pond Life (Život na jezírku) z roku 1993 je poletující bílý sníh podán tak mistrně, že obraz připomíná díla Jacksona Pollocka.

Mistrovské kusy
Srdce výstavy tvoří sál s přípravnými studiemi k vystavovaným malbám. Zde se divák přesvědčí, že se nikde nejedná o náhodnou volbu, že za každým dílem se skrývá mnoho úsilí a hledání správných forem. Další část představuje práce od druhé poloviny 90. let do současnosti. Jelikož se ve většině případů jedná o skutečně mistrovské kusy, je velmi těžké mezi nimi vybírat. Vyzvedněme alespoň ty, které v sobě nejzřetelněji nesou znaky typické pro Doigovu tvorbu.

Obraz Gran Riviere (Velká řeka) z let 2001-02 přináší pohled na tropickou krajinu plnou palem a exotické vegetace, s vodní hladinu v popředí, na které se odráží jasná letní obloha plná hvězd. Barvy bujného porostu od žluté přes zelenomodrou až po hnědou se vzájemně prolínají a organicky rozpouštějí jedna v druhé, vytvářejíc dojem těžko prostupné džungle. Kontury splývají, prolínají se, rozpíjejí v sobě navzájem, což vyvolává efekt akvarelové malby (přitom se však jedná o olej na plátně!), a neohraničené plochy výrazných barev dostávají až abstraktní nádech. Zde se není možné ubránit vzpomínce na Kandinského. Zatímco vodní hladina je klidná a hvězdy se na ní zřetelně odrážejí, skutečná krajina působí jako snový odraz. Realita se rozplývá a zrcadlení se stává realitou.

Znaky stejné dvojznačnosti nese i obraz Pelican (Pelikán) z roku 2004, zachycující událost, které byl Doig svědkem krátce po svém příjezdu na Trinidad. Ze břehu pozoroval mladíka, který částečně ponořen ve vodě zápasil s pelikánem. Malíře nejprve napadlo, že pták má zlomené křidlo a mladík se mu snaží i přes odpor zvířete pomoci. Záhy však s údivem zjistil, že se nejedná o záchranu, nýbrž o škrcení ptáka, který právě svádí boj o život. Domorodec nakonec zvítězil a s hrdostí kráčel s mrtvým pelikánem po pláži. Právě tento moment zachycuje Doigův obraz.

Přestože scéně předcházela velmi drastická událost, jemné a harmonické ladění barev a poklidná karibská atmosféra to nedávají tušit. Zarážející je též způsob zrcadlení postavy na vodní hladině, resp. realita, která má být odrážena. Skutečná postava mladíka kráčejícího po pláži se stává místy natolik průsvitnou, že vidíme kmen palmy za ním. Postava odrážející se na hladině naopak žádné známky průsvitnosti nenese. Autor vědomě vytvořil obraz kladoucí otázky o tom, co je realita a co odraz. O jeho vlastním hledání odpovědi svědčí barvy stékající místy směrem nahoru, což vypovídá o natáčení plátna různými směry v průběhu tvorby.

Kanoe na jezeře
Téma, které se pro Doiga stalo téměř emblematické, je osamělá kánoe na jezeře. Podivné ticho vznášející se nad hladinou, neskutečný klid a nasládlé teplo vzduchu pozdního léta. Motiv jak vystřižený z romantické malby 19. století byl ve skutečnosti inspirován hororem z 80. let Pátek třináctého. Další spojitost můžeme hledat v kanadské Skupině sedmi, která ve 20. letech 20. století začala zachycovat kanadskou krajinu stojící do té doby na okraji uměleckého zájmu. Doig se k odkazu kanadských krajinářů hrdě hlásí. Krom jejich pláten ovšem jistě zná i historku o záhadné smrti jednoho z členů skupiny, který byl nalezen bez známek života v kánoi uprostřed jezera.

Více než subjekt samotný však diváka strhuje čarovná, skoro až mystická atmosféra, která je na plátnech zachycena. Postavy se často zdají být mimo čas a krajiny obsahují zvláštní, nepojmenovatelnou přítomnost. Takováto výstavba obrazu vytváří napětí, které přímo komunikuje s divákem. Motiv loďky je tedy pouze prostředkem k dosažení tiché nostalgie zapomenutého času, nikoli vlastním námětem. Jasným příkladem toho je obraz White Canoe (Bílá kánoe) z roku 1990-91, o kterém již byla řeč v souvislosti s rekordní dražbou v Sotheby’s.

Na plátně monumentálních rozměrů upoutají rezonující barvy, které diváka uvádějí do světa snů a způsobem podání připomínají abstraktní práce Jacksona Pollocka či Gerharda Richtera. Doig se tak dostává na samou hranici krajinomalby a abstrakce. Více než dvě třetiny obrazu zaujímá vodní hladina zrcadlící okolní svět. To je ovšem zřejmé až na druhý pohled, jelikož krajina i její odraz jsou harmonicky propojeny a veškerou pozornost na sebe strhává bílá loďka uprostřed platána. Dílo, ve kterém jakoby se zastavil čas, v sobě nese silnou atmosféru místa, oscilující od klidu a romantiky po záhadu a očekávání.

Nejnovější Doigova tvorba vyvolává dohady, jakým směrem se tento výjimečný tvůrce v budoucnu vydá. Po příjezdu na Trinidad se Doigova barevná škála rozjasnila a malíř si liboval v intenzivních barvách a vzdušné atmosféře. Toto okouzlení tropy v posledních letech ustoupilo jemnějším tónům i zcela novým tématům a je zřejmé, že malíř hledá nové cesty. V tuto chvíli je těžké odhadnout, kam ho ono objevování zavede, nicméně je více než jisté, že se bude jednat o skvělou podívanou.

Tate Britain, Londýn 5. 2.–11. 5. 2008
ARC / Musée d’Art moderne de la Ville de Paris 26. 5.–14. 9. 2008
Schirn Kunsthalle Frankfurt 8. 10. 2008–11. 1. 2009

Published in April 2008 in Art & Antiques (http://www.artantiques.cz/)