Jak potkat milionáře

Velká Británie a Londýn především se vyznačuje jedním zajímavým fenoménem. Tento úkaz se nazývá „členství". Své věrné členy má každá významnější instituce, organizace, muzeum či galerie, ale též bar, diskotéka nebo pánský klub (dříve místo vyhrazeno pro gentlemany je dnes přístupné i ženám). V některých případech nestačí pouze zaplatit členský příspěvek, je třeba též poslat fotografii, případně mít doporučení od jednoho či více důvěryhodných a vážených členů. A pak nezbývá než čekat, zda jste byli vybráni stát se členem. Společnost se tedy dělí na členy a nečleny, vybrané a nevybrané, jinými slovy – bez pozvání nikam nelez.

Ovšem není pravidla bez výjimky a o tom bude následující příběh. Krátce po ukončení studia dějin umění jsem se ocitla v britské metropoli. Po počátečním entuziasmu a nadšení z nekončících sálů místních muzeí a nepřeberného výstavního programu galerií jsem s překvapením zjistila, že v mnoha případech patřím do skupinky „nečlen“, čili, že nesvírám v ruce patřičnou pozvánku, se kterou bych se dostala na tu kterou vytouženou událost. Světoznámé aukční síně a jejich vrcholné aukce, kde se prodává umění muzejní kvality za ceny tomu odpovídající, bylo to, co mě po příjezdu do Londýna zajímalo především. Aukční domy sice pořádají několikadenní předaukční prohlídky, které jsou přístupné široké veřejnosti, stejně tak jako denní aukce, kde se draží méně významné (rozuměj méně drahé) umělecké kusy, já jsem však toužila poznat atmosféru na aukcích večerních, tzn. pouze pro zvané, tam, kde kladívko licitátora odklepává částky v řádu desítek milionů liber.

S odhodláním, že onu pozvánku na večerní aukci musím sehnat, potkávám Johna. Tento mladý muž je zaměstnán v jedné nejmenované slavné aukční síni a poté, co vyšlo najevo, že jsme oba po nějakou dobu pracovali v Museu Guggenheim, se stal mým věrným spojencem a informátorem o tom, co se děje v aukčním světě. Po první skleničce se odhodlávám a vyřknu své smělé přání: „Nešlo by nějak zařídit, abych se dostala na tu večerní aukci? Prosím?" John zavrtí hlavou na znamení, že to možné není, jelikož na aukci se dostanou jen předem registrovaní kupci. Trochu posmutním, ovšem jen do druhé skleničky, po níž se tento uhlazený Brit s perfektní vyslovností srovnatelnou snad jen s profesorem anglistiky na Oxfordu zamyslí a řekne: „No, možná je způsob, jak se na aukci dostat – všechno záleží na tvé sebejistotě, s níž tam půjdeš, a budeš-li přesvědčivá, třeba tě tam pustí."

V šatníku vybírám nejvhodnější šaty – kožich z norka či poslední model haute couture (ano, i to je při aukcích k vidění) bych tam sice hledala marně –, nicméně jeden vhodný kousek přeci jen nacházím. Aukce začíná v 19 hodin, dorazím něco poté a mířím k hlavnímu vchodu. Portýr přede mnou úslužně otevírá dveře, sebejistě (a hlavně rychle) procházím první kontrolou pozvánek, poté druhou a už cítím, že mám vytoužený večer skoro v kapse. Záhy se však dostávám ke třetí a poslední kontrole, která směruje klienty do správných sálů rozlehlých prostor tohoto aukčního domu. Všichni zájemci by se do hlavního sálu nevešli, a tak byly otevřeny boční galerie; každá místnost má svého vlastního licitátora a velké plátno přenášející dění z hlavního sálu. „Madam, vaši pozvánku prosím," zazní v mých uších.

Pozvánku nemám, proto okamžitě vysvětluji, že si ji s sebou vzal můj manžel, který je již na aukci. Zaměstnankyně aukčního domu si mě chvíli zkoumavě prohlíží a poté se táže: „Váš manžel se účastní aukce?” „Samozřejmě”, odvětím. To ovšem jako propustka nefunguje a jsem odkázána k informacím, že tam se o mě už postarají. Na útěk je pozdě, a tak mi nezbývá nic jiného, než směle vykročit do jámy lvové. V krátkosti opakuji historku o tom, jak má drahá polovička je již na aukci, zatímco já jsem nemohla sehnat taxi, že jsem se s ním marně zkoušela spojit atd. Dobře si v tu chvíli uvědomuji, že výsledek mého hereckého výstupu mě buď za několik minut zavede mezi ony vyvolené, nebo naopak potupně odkáže k východu. „Prosím jméno, jméno vašeho manžela”, táže se příjemná slečna. Jméno, jméno, jaké jméno, zní mi hlavou a rychle přemýšlím nad jménem, které evokuje představu sofistikovaného sběratele umění, a nikoli dřevorubce. „Charles Clark", odvětím a spokojena se svou volbou – nikdo přeci nemůže mít víc „posh" jméno než následník britského trůnu –, pohlížím na slečnu, která se prohrabuje jakousi kartotékou. Její snaživé hledání je k mému ne-překvapení neúspěšné a oznamuje mi, že si můj manžel již pozvánku pravděpodobně vyzvedl. Po mém „vždyť se vám to snažím celou dobu vysvětlit, je již uvnitř" zaměstnankyně rezignuje a dává mi svolení ke vstupu s omluvou, že není schopna mi poradit, ve kterém z mnoha sálů můj muž bude. Se slovy „však já si ho už najdu" mizím v prostorách aukčního domu.

Vcházím do místnosti a v tom okamžiku se sálem rozezní bouřlivý potlesk. Až takovéto uvítání jsem tedy nečekala a opojena pocitem štěstí mi prolétne hlavou, že spravedlnost snad přeci jen existuje a právě jsem svědkem uznání sálu mému husarskému kousku. Omyl, toto je přeci prestižní světová aukce! Oči všech přítomných se upínají k plátnu Clauda Moneta, které bylo právě vydraženo za horentní sumu, a potlesk náleží jeho novému majiteli.

Pozoruji, jak se umělecké skvosty vynořují a mizí poté, co kladívko licitátora rozhodlo o jejich novém majiteli, prohlížím si přítomné v sále, zaměstnance s tajuplnými kupci na telefonu, zkrátka plnými doušky si vychutnávám pobyt na aukčním Olympu, když v tom přijde největší překvapení večera. Nejsem tu sama. Falešných manželek je tu víc. Jedná se o osamocené mladé dámy v elegantních šatech, jejichž zájem se více než k draženým položkám upíná k dražitelům samotným. Je zřejmé, že končící aukce vnesla spokojenost do duše mnoha přítomným – pro někoho to byla koupě milionového obrazu, v mém případě nasátí atmosféry této jedinečné události a pro jiné naděje, že se v budoucnu stanou tím nejcennějším skvostem partnerovy (a později nejlépe manželovy) kolekce.

Published in Art & Antiques, November 2008 (http://www.artantiques.cz/)

Saatchi Gallery - tentokrát v Chelsea

Dlouho očekávané otevření Saatchiho galerie konečně proběhlo začátkem října v londýnské čtvrti Chelsea. Galerie s výstavní plochou 6,5 tisíc metrů čtverečních je v pořadí již třetím místem, kde světoznámý sběratel Charles Saatchi představuje své sbírky současného umění.

V roce 1985 otevřel svoji první galerii v prostorách bývalé továrny na severu Londýna. Jádro kolekce tehdy tvořili především američtí umělci (Donald Judd, Brice Marden, Richard Serra, Cindy Sherman a další). O tom, že Saatchi v mnoha případech předstihl dobu i instituce, svědčí i první představení díla Cya Twomblyho v Británii. Na přelomu 80. a 90. let se sběratel přiklonil od americký k umělcům britským. Saatchi nepopiratelně stojí na počátku veleúspěšné kariéry Damiena Hirsta a ostatních tvůrců z generace tzv. Young British Artists (YBAs). Právě jejich retrospektivou také otevřel prostory své druhé galerie na jižním břehu Temže v roce 2003. Již dva roky poté však byla galerie nucena k odchodu, kvůli prohrané soudní při s majiteli prostor.

Nová Saatchiho galerie zahájila svou činnost výstavou Revoluce pokračuje: Nové umění z Číny. Ve 13ti sálech představuje 24 čínských umělců; vesměs díla ze sběratelovy soukromé sbírky. Hvězdná jména jako Zhang Xiaogang a Fang Lijun, která jsou momentálně k vidění v pražském Rudolfinu,tam pochopitelně nechybí. Velkou pozornost na sebe strhává dvojice Sun Yuan a Peng Yu. Tito umělci představují v přízemním sále 13 hyperrealistických starců, až příliš nápadně připomínající diktátory a vůdce nedávné minulosti, všechny na elektrických kolečkových křeslech pohybujících se různými směry, což má za následek jejich periodicky se opakující kolize.
Shrnutí právě probíhající výstavy, která za několik měsíců bude vystřídána uměním z Blízkého východu, je následující: ve většině případů se jedná o díla figurativní, která často nesou silný politický či společenský vzkaz; kvalita je kolísavá (mezi mistrovskými díly náhle překvapí slabší práce); plastika inovací a nápaditostí předčí malbu, která se v určitých případech až příliš zjevně snaží vyrovnat s odkazem západního umění. Přesunutí galerie do milionářské čtvrti a pevné místo na mapě galerijního establishmentu, to vše má za následek úbytek na kontroverznosti. Saatchiho 90. let bychom v Chelsea hledali marně.

Published in Art & Antiques, November 2008 (http://www.artantiques.cz/)

Frieze & Zoo Art Fair(s)

Třetí říjnový týden měli v Londýně všichni sběratelé, galeristé, dealeři a obdivovatelé současného umění skutečně napilno. Mezi 16. a 19. říjnem se konal veletrh Frieze Art Fair, který představil na 150 nejlepších světových galerií. Napětí ze současné finanční krize vedlo galerie k představování známých jmen a většímu sázení na jistotu.

K úlevě všech vystavujících se již v prvních dnech ukázalo, že trh je stále ještě velmi silný a o umění vysoké kvality i cen je velký zájem. Sběratelé vybírali s větším rozmyslem a hysterie let minulých se neopakovala. To ovšem pro umění samotné nemusí být vůbec na škodu. Na nákupech tu byli jak soukromníci (dílo Anishe Kapoora prodala Lisson Gallery americkému sběrateli za 875 tisíc liber), tak instituce. Tate Gallery rozšířila své sbírky mimo jiné o asambláž z kancelářských sponek od Běly Kolářové, dílo z roku 1969. Prodej zprostředkovala vídeňská galerie Krobath Wimmer.

Souběžně s Frieze probíhal Zoo Art Fair. Tento menší a o rok mladší veletrh představil na 57 vystavovatelů z 15 různých zemí. Pravidlem je, že galerie může mít za sebou nanejvýš šest let působnosti, což organizátorům garantuje svěží a neotřelé nápady, stejně tak jako nižší ceny nabízeného umění. Letos poprvé měl veletrh i české zastoupení, a to v podobě pražské galerie Hunt Kastner Artworks představující díla Zbyňka Baladrána a Josefa Bolfa. V rámci doprovodného programu veletrhu se navíc uskutečnila diskuse s Jiřím Kovandou.

Published in Art & Antiques, November 2008 (http://www.artantiques.cz/)

Francis Bacon II - rozhovor s Chrisem Stephensem, kurátorem vystavy

VW: Je pravda, že Baconův ateliér byl tak malý, že se tam nemohla vejít tři velká plátna triptychu vedle sebe?
ChS: Teoreticky vzato by se tam snad vejít mohla, pokud by zmizel všechen nepořádek. Domnívám se, že pracoval se dvěma plátny vedle sebe a pak dělal třetí zvlášť. Lze si všimnout, že u několika triptychů jsou barvy na dvou plátnech identické, na třetím však lehce odlišné. To by nasvědčovalo vyslovené domněnce, nicméně jde o pouhou spekulaci.

Mnoho z Baconových pláten padlo za oběť autocenzuře. Máte odhad, kolik jich mohlo být?
Dnes je známo na šest až sedmset děl, ale myslím, že jich vytvořil o několik set více.

Souhlasíte s některými kritiky, že pozdní Bacon ztrácí na kvalitě?

Ano i ne. V pozdním díle lze nalézt skutečně mistrovské kusy, stejně tak práce trochu slabší. Na vině je možná to, že Bacon byl od 60. let již velmi uznávaný a na jeho plátna čekala řada zájemců, tím pádem neměl tolik času na reflexi (a případné zničení) jednotlivých děl.

Vyvracíte Baconovo tvrzení, že maloval zcela bez přípravy. Myslíte si, že tato snaha o vytvoření image spontánně tvořícího umělce odráží v jistém smyslu náladu doby?
Představa o svobodné a spontánní umělecké tvorbě je romantickou tradicí, která pokračuje vlastně až ke konceptuálnímu umění. Bacon byl skvělý interpret a zcela vědomě kontroloval svou image. Nástrojem mu k tomu byly rozhovory a různé intelektuální debaty v televizi či rádiu, které se v 60. letech těšily značné popularitě. Zajímavé je, s jakou lehkostí se dokázal adaptovat na různá prostředí. Hospodu, kde popíjel se zloději a gangstery, mohl ten stejný večer vyměnit za noblesní večeři s lordem a jeho chotí a vychutnat si obojí.

Published in Art & Antiques, October 2008 (http://www.artantiques.cz/)

Francis Bacon v Tate Britain

Život Francise Bacona má všechny atributy chytlavého filmového trháku. Je v něm sex, násilí, sláva i bohatství. Jeho aktuální retrospektiva v londýnské Tate Britain však znovu ukazuje, že Francis Bacon byl především výjimečným umělcem.
Budoucí malíř se narodil v roce 1909 v irském Dublinu do anglické rodiny. Jeho otec, veterán z burské války, pracoval jako učitel jezdectví, matka byla dědičkou obchodu s ocelí a uhelných dolů. Přísný otec jen s neradostí pozoroval, jak se u dospívajícího Francise čím dál více projevuje zženštilé chování. Vše vyvrcholilo incidentem, kdy otec přistihl svého šestnáctiletého syna oblečeného do matčina spodního prádla, jak se prohlíží v zrcadle. Francis opustil domov a odešel do Londýna, kde žil z kapesného od matky, občasných přivýdělků a též drobných krádeží. V roce 1927 ho rodinný přítel, který měl utajovanou slabost pro mladé muže, vzal na dva měsíce do Berlína, kde ho zasvětil do nočního života plného dekadence. Z Berlína, tentokrát už sám, cestoval do Paříže, kde strávil následující rok a půl. Zde, jak sám přiznává, na něj silně zapůsobil Poussinův obraz Masakr neviňátek a výstava Picassových kreseb v Galerii Paul Rosengerg.

Po návratu do Londýna pracoval jako interiérový designér. Také si začal dávat inzeráty do deníku The Times a nabízet své služby jako pánský společník. Bacon byl doslova zahrnut nabídkami a několik z jeho milenců se stalo prvními sběrateli a patrony začínajícího umělce. Kolem roku 1930, to Baconovi bylo pouhých 21 let, měl již značnou reputaci jako designér a získal několik význačných zakázek na návrhy nábytku.

V této době se však stále více začal obracet k malbě a do poloviny 30. let měl již za sebou několik výstav, ovšem ne příliš úspěšných. V roce 1935 při návštěvě Paříže zhlédl Ejzenštejnův Křižník Potěmkin a zakoupil knihu pojednávající a na četných vyobrazeních demonstrující nemoci dutiny ústní; obojí se silně odrazilo v Baconově následné tvorbě. V roce 1936 se v Londýně konala Mezinárodní surrealistická výstava, nicméně díla Francise Bacona byla zamítnuta slavným uměleckým kritikem Herbertem Readem s tím, že jsou nedostatečně surrealistická.

První úspěchy
Během 2. světové války byl Bacon, jakožto chronický astmatik, zproštěn vojenské služby. V této tíživé době si vydělával pořádáním hráčských večírků ve svém domě. Krom toho vytvořil v roce 1944 zásadní a průlomové dílo Tři studie figur pod Křížem. Následujícího roku byl obraz vystaven a vzbudil velký ohlas. Získaná prestiž paradoxně vedla Bacona ke zničení všech předchozích děl, resp. všech těch, která zničit mohl. Malíř poté označil oslavovaný triptych za své první zralé dílo.

Od druhé poloviny 40. let se též začal zabývat studiemi hlav a parafrázemi na Valazquezův slavný Portrét papeže Innocenta X. z roku 1650 (dnes Palazzo Doria Pamphilj v Římě). Jeho mezinárodní uznání dramaticky rostlo, o čemž svědčí mnoho mezinárodních výstav a to, že Museum of Modern Art v New Yorku zakoupilo již v roce 1948 jedno z jeho děl.

V roce 1954 zastupoval Francis Bacon společně s Lucianem Freudem a Benem Nicholsonem Velkou Británii na benátském Bienále. Naše země se na téže aukci – československý pavilon stojí téměř naproti britskému – prezentovala mimo jiné následujícími díly: Václav Rabas – Traktory v práci; Oskar Kozák – Hornický učeň; Jan Lauda – Lenin; Vincenc Makovský – Partyzán. Kontrast mezi Západem a Východem snad nemohl být vyjádřen výmluvněji.

Nesmrtelnost
O deset let později do Baconova života vstoupil George Dyer. Setkání a následný milostný vztah s devětatřicetiletým mužem s kriminální minulostí měl na umělce velký vliv, jak po stránce osobní, tak umělecké. Bacon rád vyprávěl, jak netradičně jejich seznámení proběhlo – malíř přistihl Dyera při pokusu o vloupání se do jeho bytu. Vášnivý a komplikovaný vztah ukončil Dyer v roce 1971 sebevraždou v předvečer Baconovy velké retrospektivní výstavy v Paříži. Umělec byl zcela zdevastován a zpočátku nechtěl připustit, že se jednalo o sebevraždu. V následujících letech, stále tížen pocitem viny, vytvořil sérii obrazů k poctě svého mrtvého milence. Jsou to jedny z nejlepších Baconových prací vůbec, čímž malíř v jistém smyslu zaručil Dyerovi nesmrtelnost.

Bacon pokračoval v malbě až do posledních let života. Zemřel v roce 1992 při návštěvě Madridu, shodou okolností v témže městě, kde o více než 300 let dříve našel odpočinek i malíř tolik zásadní pro Baconovu tvorbu – Diego Velázquez. Miniaturní ateliér v londýnském Jižním Kensingtonu, ve kterém tehdy již slavný a bohatý umělec až do své smrti tvořil, byl v roce 1997 věnován galerii Hugh Lane v Dublinu. Po podrobné analýze a dokumentaci, která trvala dva roky, byl celý ateliér přenesen a téměř jako svatostánek rekonstruován v irské metropoli (pro veřejnost otevřen od roku 2001).

Nejen pro senzacechtivou veřejnost, ale i pro historiky umění přinesl obsah ateliéru značná překvapení. Bacon během svého života ve všech rozhovorech prohlašoval, že nedělá žádné přípravné skici a zásadně tvoří á la prima. Jeho pozůstalost však svědčí o pravém opaku – mezi 7500 nalezených předmětů patří i 1500 fotografií, které mu často byly přímou inspirací, dále různé knihy, kresby, náčrty a také stovka rozseknutých pláten. Jak vidno, Bacon nejenže kompozice pečlivě studoval a připravoval, ale též pokračoval v autocenzuře svých děl.

Průvodce výstavou
Velká retrospektiva právě probíhající v Tate Britain je v pořadí již třetí výstavou, kterou prestižní galerie vzdává Baconovi hold. Na šedesát děl se snaží více méně chronologicky mapovat zásadní momenty v jeho uměleckém vývoji. Ovšem již první sál s sebou přináší jisté problémy. Nejranější vystavená díla pocházejí až z poloviny 40. let. „Bacon byl v destrukci svých předchozích děl natolik pečlivý, že se téměř nic nedochovalo a těch několik přeživších kusů se zachránilo tím, že již nebyly v autorově dosahu,“ vysvětluje kurátor výstavy Chris Stephens, proč na výstavě chybí obrazy z 30. let.

Úvodní série křičících hlav je střídaná sérií křičících postav, parafrází na Velázquezova papeže Innocenta X. Divák téměř jako by slyšel děsivý křik Baconových papežů. Jejich postavy jsou různě deformované, mají odlišné výrazy ve tváři a často, jako by byli lapeni v konstrukci připomínající klec. Baconovi se na těchto obrazech podařilo jedinečným způsobem vyjádřit nejistotu a vnitřní pochybnosti ukrývané za maskou vznešené oficiality. Bacon byl dílem španělského mistra hluboce fascinován, Velázquezův obraz v originále však paradoxně patrně nikdy nespatřil.

Jedním z vrcholů aktuální výstavy je čtvrtý sál nadepsaný Ukřižování. Zde nalezneme tři triptychy a jeden menší obraz na biblické téma. Ovšem Bacon, jakožto zapřisáhlý ateista, téma nepojímá nábožensky, nýbrž jako studii lidského chování – směs brutality a strachu kombinovaná s hlubokou fascinací rituálního obětování. Baconův triptych Tři studie figur pod Křížem z roku 1944 je dodnes jedním z nejsilnějších a emotivně nejpůsobivějších obrazů jak v Baconově tvorbě, tak v evropském malířství vůbec. Tři postavy na oranžovém pozadí jsou tak výrazně deformovány, až se proměňují v jakési bestie, jejichž hlavy byly redukovány na tlamy vydávající úděsný skřek. Další dva triptychy téhož námětu jasně ukazují, že inspiračním zdrojem byly hrůzy války, jelikož na paži jedné z postav poznáváme hákový kříž.

Studie a pokusy
Značné překvapení připravuje následující sál. Představuje obrat, jestliže ne o 180 stupňů, tak o 90 určitě. Autoři výstavy tuto část trefně nazvali Krize. V poválečné době byla umělecká scéna plná abstraktního expresionismu a koketování s novými přístupy se nevyhnul ani Bacon, když vytvořil sérii pláten inspirovaných van Goghovým obrazem Malíř na cestě do Tarasconu (1888). V době svého vzniku byl tento pokus přijat velmi pozitivně, z dnešního pohledu jej však nemůžeme hodnotit jinak než jako krok vedle. Je přesto dobře, že kurátoři výstavy neměli obavu pustit se na tento tenký led a díla z let hledání na výstavu zařadili. Baconovu virtuositu to nijak nesnižuje, naopak dodává mu nový rozměr ve smyslu hledání a zkoumání.

Střed výstavy je nazván Archiv. Malý sál navozující atmosféru ateliéru přináší desítky fotografií, náčrtů, poznámek a kreseb, které Bacon v přípravných fázích vytvářel. Jak již bylo zmíněno, tisíce předmětů nalezených v jeho ateliéru vyvrátily mýtus, který umělec sám o sobě vytvářel, že pracuje zcela bez příprav a jeho díla jsou výsledkem podvědomí a momentální inspirace. Od reprodukcí Michelangellových kreseb, přes novinové výstřižky s obrázky boxerů, toreadorů či hráčů kriketu po fotografie zápasících mužů pořízených záměrně pro malíře. Krom náhodných osob a sportovců, se zde též můžeme seznámit s fotografiemi Baconových přátel a milenců. V následujících sálech se pak nelze ubránit vzpomínce na právě shlédnuté snímky, protože mnoho obrazů v sobě zřetelně nese buď přímou, či nepřímou inspiraci.

Zralá tvorba
Pokud jsme sál nazvaný Ukřižování označili za jeden z vrcholů, tím druhým je bezpochyby série triptychů vytvořená po tragické smrti George Dyera. Prožívaná bolest mísící se s pocity viny dala vzniknout výjimečným dílům zachycujícím Dyera v různých situacích, včetně jeho posledních okamžiků. Zvlášť působivý je Triptych May-June 1973. Dvě boční plátna zachycují Dyera v koupelně – sedícího na toaletě a před umyvadlem (zřejmě zvracejícího), prostřední plátno znázorňuje postavu umírajícího milence pod žárovkou, jehož vlastní stín se mění ve velkého netopýra.

Prohlídku závěrečných sálů s pozdními díly komplikuje hned několik faktů. Skutečně mistrovských kusů bylo v předchozích sálech tolik, že oko diváka začíná být trochu vyčerpané. Možná více než oko, je vyčerpaná mysl, jelikož Bacon není malířem idylických krajin a každé jeho dílo silně až agresivně komunikuje s divákem. Krom toho nutno přiznat, že pozdní práce působí trochu repetitivně, jako by autor dosáhl dokonalosti na poli technickém, ale obsah se vzačínal mírně vytrácet. To ovšem nijak nesnižuje Baconův přínos umění 20. století, vždyť podobné sebenapodobování v závěru života postihlo i Pabla Picassa.

Kurátoři: Matthew Gale, Chris Stephens
Tate Britain, London; 11.09.2008 - 04.01.2009

Published in Art & Antiques, October 2008 (http://www.artantiques.cz/)

Serpentine Pavilon

Pouze tři měsíce, a to přesně od 20. července do 19. října, je ke shlédnutí tzv. letní pavilon stojící před galerií Serpentine v Kensingtonských zahradách v Londýně. Kontrast uhlazené klasicizující budovy s chaotickou strukturou dočasného stánku je tak ostrý, že to až evokuje představu o hurikánu, jehož poslední obětí se stala právě nová konstrukce stojící před Serpentine Gallery: zbylo jen sklo, hromada dřeva a pár přeživších masivních trámů. Tak nějak by se v žertu dal popsat poslední a vlastně jediný realizovaný projekt slavného architekta Franka Gehryho na území Anglie.

Frank Gehry, který na projektu poprvé spolupracoval se svým synem Samuelem uvádí, že design pavilonu byl inspirován návrhy obléhacích strojů Leonarda da Vinciho. Leonardův obří katapult se v hlavě Gehryho přeměnil na strukturu z masivních dřevených trámů, jakoby nahodile nakloněných, které spojují další dřevěné podpory. Ty společně se skleněnou výplní vytvářejí obdélníkové plochy, připomínající stylizovaná motýlí křidla, která tvoří střechou tohoto dramatického prostoru. Volně přístupná struktura má uvnitř zvýšené hlediště, jež vzdáleně připomíná amfiteátr, a skvěle tak plní svůj účel při přednáškách, projekcích a různých představeních.

Ještě před samotným otevřením pavilonu se britská media udivovala nad faktem, že ve světě oslavovaný architekt Frank Gehry, autor Musea Guggenheim v Bilbau (a v Praze Tančícího domu), nemá na území Anglie žádnou a v Británii pouze jedinou a to ne příliš výraznou stavbu Maggie's Centre ve skotském Dundee. Že by se Spojené království stále ještě v určitých případech zdráhalo více se otevřít nové a invenční architektuře? Zamyšlení o britském konzervatizmu je opravdu na místě, jelikož řada současných budov, jakoby vypadla z Vitruviových Deseti knih o architektuře. Královnina obrazárna z roku 2002 od Johna Simpsona v dórském, resp. neo-dórském slohu je toho jasným příkladem.

Možná i proto přišla Serpentine Gallery, do té doby vystavující pouze současné umění, v roce 2000 s nápadem, zadat každoročně jednomu věhlasnému světovému architektu projekt na dočasný pavilon. Ten by měl stát na prostranství před galerií, a prezentovat tak širší veřejnosti současnou architekturu. Podmínkou je, že autor projektu do té doby nesmí mít realizovanou žádnou stavbu v Anglii. Volba v minulých letech padla například na Rema Koolhaase, Oscara Niemeyera, Daniela Libeskinda či Zahu Hadid. Prestižní zakázka každoročně vzniká ve spolupráci s inženýrskou firmou ARUP.

.

.

Foto: Martin Horáček

Published in Art & Antiques, September 2008 (http://www.artantiques.cz/)

Cy Twombly: Cycles and Seasons

V červenci minulého roku zatkla francouzská policie ženu, která v Avignonu během výstavy děl Cy Twomblyho políbila jedno z pláten triptychu Phaedrus. Na bílém plátně zůstal otisk červené rtěnky... Později prohlásila, že její akt byl vlastně uměleckým dílem, láskyplným gestem, které bylo odrazem síly Twomblyho prací, a je si jistá, že umělec to pochopí. Stanovisko autora neznáme, nicméně je jisté, že samozvaná umělkyně se u avignonského soudu shovívavosti nedočkala a byla odsouzena k pokutě 4 500 eur. Tento incident je nejspíše důvodem, proč při právě probíhající výstavě Cy Twombly: Cycles and Seasons v Tate Modern v Londýně je před většinou děl na zemi vyznačena hranice, která se nesmí překračovat, nebo jsou obrazy přímo chráněny sklem. Takováto opatření nejsou v Tate obvyklá, nicméně z výše popsaného incidentu vyplývá, že je zcela předvídatelné, jakou reakci díla u diváků vyvolají.

Cy Twombly se narodil v dubnu roku 1928 v americké Virginii. Přestože ho řadíme do skupiny amerických malířů vyjadřujících se abstraktním expresionismem, většinu života strávil na starém kontinentě. Twombly je znám především díky svému velkoformátovému, jakoby volně načmáranému grafitti stylu, který v mnoha případech připomíná kaligrafii, většinou na šedém, špinavě bílém či béžovém pozadí. Kombinuje elementy gestické abstrakce, kresby a písma ve velmi osobitém projevu, přičemž je často obtížné rozlišit jednotlivá média.

Přes New York do Evropy
Během svých studií v New Yorku potkal Twombly Roberta Rauschenberga, který ho přesvědčil, aby se přihlásil na Black Mountain College nedaleko Asheville v Severní Karolíně, která tehdy byla oázou svobodných myšlenek a uměleckých experimentů. V letech 1951-1952 tedy studoval pod vedením umělců zvučných jmen (Franz Kline, Robert Motherwell či Ben Shahn). Díky stipendiu se mu podařilo podniknout cestu do severní Afriky, Španělska, Itálie a Francie, která na něj silně zapůsobila. Další zkušeností, která ovlivnila Twomblyho umělecké formování, byla vojenská služba, během níž se detailně obeznámil s kryptografií. V té době neuplynulo ještě ani 10 let od skončení 2. světové války, ve které Spojenci díky rozluštění tajných německých šifer dosáhli mnoha úspěchů, a tak idea kódování a dekódování obsahu zpráv na mladého Twomblyho silně zapůsobila a zanechala výraznou stopu v jeho uměleckém projevu.

V druhé polovině 50. let pobýval v New Yorku, kde se stal, společně s Robertem Rauschenbergem a Jasperem Johnsem, jednou z prominentních postav mladé umělecké scény. V roce 1959 se však Cy Twombly otočil k vibrující metropoli zády a trvale se usídlil v Římě. To je pravděpodobně také důvod, proč není tak známý jako ostatní američtí umělci jeho generace - tvoří v jisté izolaci a především vzdálen vlivným galeristům a sběratelům, kteří pomáhali vystoupit novým umělcům na piedestal slávy. V povalečné době určovali směr a vývoj umění umělci žijící ve Spojených státech a především v New Yorku, a nikoli prostředí Itálie, zotavující se jen velmi pomalu ze škod způsobených válkou. Twomblyho fascinace klasickými civilizacemi však byla natolik silná, že přesídlení do Itálie viděl jako něco naprosto nevyhnutelného. Následně se v jeho pracích začaly častěji objevovat vepsané verše, odkazy na klasickou mytologii a celkové okouzlení Středomořím.

Tomuto dnes již 80letému umělci se od konce 20. století dostává stále větší pozornosti, o čemž svědčí nejen řada prestižních výstav včetně té londýnské, ale i založení Cy Twombly Gallery v Houstonu v roce 1995. Na projektu se podíleli Cy Twombly, The Menil Collection a Dia Center for the Arts, díky čemuž vznikla permanentní instalace autorových děl ve speciálním prostoru navrženém pro tento účel slavným italským architektem Renzem Pianem.

Mezi kresbou a malbou
Londýnská výstava se drží chronologického uspořádání. V prvních sálech jsou představeny práce z počátku 50. let, některé tedy ještě z doby Twomblyho studií na Black Mountain College, či pozdější díla ovlivněná jeho kryptografickým školením v armádě. Twombly spojuje a zároveň stírá hranice mezi kresbou a malbou - kombinací těchto výrazových prostředků vytváří napětí. Nabýváme pocitu nedodělaného nebo častokrát předělávaného, vše jakoby na plátně bylo pouze v provizorním stavu. Opakovaně se setkáváme s vepsanými slovy, nedokončenými větami, úryvky veršů Stéphana Mallarmého a jiných básníků, jindy s kresbami srdíček hned vedle stylizovaných falů či ženských prsou. Vše je přečmárané, motivy jakoby ocitly na plátně vedle sebe jen náhodou - nejeden obraz připomene veřejné prostory s všudypřítomnými grafitti a rozličnými nápisy osob, které měly nepřekonatelnou touhu zvěčnit svoji přítomnost.

Do skupiny těchto děl z 50. a 60. let patří i obraz Academy. Je zřejmé, že Twombly se intenzivně zabýval automatismem, který na scénu uvedli surrealisté. Stejně jako Willem de Kooning, i Cy Twombly zkoušel kreslit a psát levou rukou či se zavřenýma očima. Na světlém podkladu rozměrného plátna jsou navzájem se překrývající čáranice tužkou a barevnou pastelkou podané až s agresivní dynamikou, jako by slo o vyjádření hádky či snahu o dekódování drippingu Jacksona Pollocka kresbou. Zkoumáme-li obraz pozorněji, ve spodní části plátna nám z chaotických čmáranic začne čím dál zřetelněji vystupovat slovo „FUCK”. Toto slovo, či jeho jednotlivá písmena, můžeme nalézt i v jiných částech díla.

V římském létě

Cy Twombly často a rád tvoří v cyklech. Příkladem jednoho z nich, kdy plátna na sebe navazují a komunikují spolu, přestože každé z nich je natolik silným dílem, že snadno obstojí i samo o sobě, je série pěti obrazů nazvaná Ferragosto. Název (pochází z latinského Feriae Augusti) označuje dodnes vydatně slavený italský svátek, sahající svou historií k římským oslavám plodnosti.

Pozdější křesťanská církev označila 15. srpen (shodující se s pohanským svátkem) za den Nanebevzetí Panny Marie, a tak oslavy vrcholu léta na Apeninském poloostrově nerušeně pokračují až do dnešních dnů. Twombly, na rozdíl od místních, kteří se přesouvají k moři či do chládku hor, strávil tyto dny v roce 1961 ve vylidněném Římě při teplotách dosahujících téměř 40 stupňů. Obrazy v jistém smyslu evokují stále se stupňující žár města. Na prvním díle ještě nacházíme pro Twomblyho typické dominantní bílé pozadí. Nánosy barev, neklidné tahy štětcem a nápisy tužkou se stále zrychlují a zintenzivňují až do té míry, že na posledním, pátém obraze série jsme svědky zcela pastózního vyjádření, což je pro Twomblyho tvorbu dosti neobvyklé.

Cy Twombly se kromě malby a kresby po celou dobu své umělecké kariéry zabývá též skulpturou. Je zřejmé, že se sochám nevěnoval příliš intenzivně, často žádnou nevytvořil po dlouhá období (někdy i několik let) a jeho styl se v průběhu doby nijak výrazně nevyvinul. Všechny Twomblyho sochařské práce jsou spíše menších rozměrů, často z nalezených materiálů, jako jsou kusy dřeva, obaly, někdy bronz, vždy ovšem natřené na bílo. Jednoduché a elegantní, v mnoha případech evokující lodě či archeologické nálezy. Jedno z děl nese označení Aurora, což odkazuje na antickou bohyni svítání, stejně tak jako na slavný křižník, který zahájil bolševickou revoluci v Rusku. Nejen na obrazech, ale i na bílém povrchu skulptur se setkáváme s nápisy, úryvky básní či odkazy na klasické mýty.

Nástup barvy
Poslední čtyři sály s sebou přinášejí daleko více barvy, než na kolik jsme byli u Twomblyho do 70. let zvyklí. Nápisy zůstaly, ale gestické až frenetické čárání tužkou je vystřídáno rychlým štětcovým přednesem. Twomblyho láska k mytologii a tendence tvořit v cyklech jsou nicméně stále přítomny. Cyklus Hero and Leandro, skládající se ze čtyř obrazů (ten poslední má daleko menší měřítko i jinou techniku), nás odkazuje ke klasickému mýtu o dvou milencích. Leandro každou noc plaval několik kolimetrů přes Hellespont, aby se mohl setkat se svou milou. Jedné noci se však moře rozbouřilo a Leandro se před zraky na břehu stojící Hero utopil. Dívka se v žalu nad ztrátou milence vrhla též do vln. Tento příběh hluboce zapůsobil nejen na Twomblyho, ale i na generace umělců před ním. Traduje se, že britský básník lord Byron (1788-1824) byl příběhem natolik zaujat, že při svých cestách vyhledal místo údajné události a sám se snažil vzdálenost přeplavat.

Dalším příkladem z Twomblyho cyklů jsou Čtyři roční období. Vlastně jde o dvě verze cyklu na stejné téma, jedna je permanentně vystavena v Londýně, druhá v New Yorku. Jaro, Léto, Podzim a Zima - v tradičním pojetí čtyři fáze života každého jedince. Twombly, který v té době již překročil šedesátku, začal obrazem Podzim, tedy tím obdobím, ve kterém se právě sám nacházel. Jasné a zlatavé barvy Jara a Léta, jsou střídány teplými tóny Podzimu a chladnou Zimou. Všechna čtyři plátna obsahují úryvky poezie, většinou dosti dobře čitelné, s výjimkou Zimy, kde věty mizí pod průsvitnými nánosy bílé. Cy Twombly opět divákovi připomíná, jak dobře umí pracovat s volným prostorem – na jeho rozměrných plátnech nenalezneme ani v nejmenším náznaky horror vacui, neboli strachu z prázdné plochy.

Stále kontroverzní
Rozhodne-li se instituce významu Tate Modern uspořádat velkou retrospektivní výstavu umělci na sklonku kariéry, jakoby se mu v tu chvíli dostalo vyznamenání za jeho celoživotní tvorbu společně s diplomem, na němž stojí: „Vaše dílo bude zapsáno do dějin umění a nikdo si již nedovolí diskutovat o jeho kvalitě.” V případě Cye Twomblyho však toto pravidlo tak úplně neplatí. Kritici i diváci se stále značně rozcházejí v recepci Twomblyho díla. Vlivný britský deník The Guardian, pro který píše umělecký kritik Adrian Searle, označil Twomblyho dílo jako velice působivé do 70. let, pozdější práce však nazývá chabými. Naopak ředitel Tate Nicholas Serota, který je i jedním z kurátorů výstavy, označuje Twomblyho pozdní styl jako vynikající a svou kvalitou udivující. A to není vše. Zatímco výše zmíněný Guardian chválí Twomblyho sochařské práce, newyorkský Observer je v roce 2001 zahrnul zdrcující kritikou a podivoval se, jak něco takového vůbec může být vystaveno ve washingtonské Národní galerii. Kontroverze tedy pokračuje a je jen na divákovi, aby si vytvořil vlastní úsudek.

Published in Art & Antiques, Summer 2008 (http://www.artantiques.cz/)