S každým koncem roku zažívá Londýn pravidelně se opakující úkaz: ke známé výměně stráží před Buckinghamským palácem se tentokrát přidává i výměna obyvatel. Odliv místních, kteří využívají volna k návštěvě měst i zemí svého původu je střídán přílivem turistů lačných po rozličných atrakcích, která britská metropole nabízí. Nejpozději druhý lednový týden jede vše již ve starých kolejích a město tepe rychlostí, která vůbec nepřipouští, že by snad na krátký okamžik mohlo být něco jinak. I přesto, že se jedinec rozhodne zaměřit na jedinou oblast - v našem případě umění - má opravdu co dělat, aby se udržel krok s neustále se proměňující scénou.
Jak tedy ten letošní
druhý lednový týden v Londýně přesně vypadal? Vše začalo Londýnským veletrhem umění (London Art Fair), který sice není tak prestižní jako říjnový Frieze Art Fair, nicméně přesto se mu daří přitáhnout značnou pozornost zajímavých britských a zahraničních galerií, sběratelů i medií. Bohatý doprovodný program s odbornými přednáškami a speciální projekty, které pořadatelé zadali vybraným umělcům, jen potvrdily fenomén veletrhu umění, který se na scéně pevně ujal, přestože se zrodil relativně nedávno. Malí i velcí hráči každoročně objíždějí Basel, Londýn, Miami a New York s jejich veletrhy, aby, když už ne nakoupili, tak alespoň sledovali trendy a směry vývoje.
Přes veškerou snahu pořadatelů Londýnského veletrhu umění nebylo možné nezaznamenat kolísavou kvalitu představených uměleckých děl. Nepochybně to svědčí o tom, že potřeba galeristů prodávat i v dnešní nejisté době má za následek častější sázení na konzervativnější, líbivější (a tím snadněji kupce nacházející) díla. Ovšem i přesto bylo k vidění mnoho zajímavého: za všechny zmiňme alespoň holandského fotografa Hendrika Kerstense, jehož fascinující portréty jsou variacemi děl holandských mistrů 17.stol., mladou japonskou malířku Yuko Nasu, o níž jistě ještě uslyšíme, či českého malíře Hynka Martince, který v roce 2007 vyhrál cenu BP Young Artist Award v londýnské Národní portrétní galerii. Martincův obraz z cyklu Lost in time upoutal hned první den pozornost sběratelů a okamžitě zamířil do soukromé sbírky.
Druhý lednový týden měly ovšem napilno i etablované londýnské galerie, které řadou vernisáží zahájily letošní sezónu. Značná pestrost byla k vidění jak v představovaném umění a rozličném publiku, tak i v podávaném občerstvení. Ekonomická krize na Británii plně dopadá a nevyhýbá se ani galeristům, což znamená, že místo vína či koktejlů je stále častějším jevem konzumace piva přímo z lahve, ovšem nás pro změnu může potěšit, že nezřídka je onou vyvolenou značkou český Staropramen.
Světoznámá galerie Hauser & Wirth představuje až do 
konce února švýcarského umělce Andrea Thomkinsna a jeho neobvyklou techniku práce s vodní hladinou, na níž vytváří velkoformátové abstraktní obrazce, pomocí barevných laků. Ty následně otiskne na papír čímž vznikne dílo nečekané barevnosti a dynamiky. Na většině vernisáží nicméně převládalo - někde více jinde méně - srozumitelné postkonceptuální umění. Kontrastem tomu proto bylo umění jednoznačně interpretovatelné a především politicky angažované. Galerie Le Violon Bleu, vlastněna rodinou z Tunisu a jako jedna z mála se specializac na současné umění arabského světa, představila práce čtyř Palestinských fotografů. Atmosféra zahájení výstav v této galerii bývají velmi 
příjemná a kultivovaná, kdy krom všudypřítomných konverzací návštěvník stihne i rozjímat nad vystavenými díly. Tentokrát však bylo vše jinak - vzhledem k právě probíhající izraelské invazi do Pásma Gazy, se na vernisáži sešel nebývalý počet lidí, a akce se následně samovolně proměnila v pro-palestinský happening. Přítomný řečník pronesl zapálený projev a vyzval zúčastněné k podpoře Palestinců a zdůraznil utrpení nevinných, včetně dětí, kterým se nedostává potřebná humanitární pomoc. Jako výraz souhlasu následoval dlouhý a bouřlivý potlesk, po němž šampaňské teklo proudem, což způsobilo, že některé z přítomných dam měly problémy udržet balanc na podpadcích vysokých a ještě vyšších, nepochybně z dílen zvučných designérů.
Ani začátkem roku 2009 tedy Londýn nezklamal. Nejtěžším úkolem tak zůstává rozhodnout se, zda je lepší hrát roli sběratele objevujícího nové talenty na veletrzích, nebo patřit k bohémům konzumujícím pivo a diskutujícím vedle konceptuálně laděné hromady pilin či vidět a především se nechat být viděn mezi korektně politicky uvědomělými mecenáši, připíjejícími na své odhodlání pomoci potřebným. Krize nekrize, the show must go on!
Written for www.artalk.cz
