Peter Doig

Magie zrcadlení

Říká se, že o kvalitě umění rozhoduje až čas. Že není možné určit, kdo z našich současníků je příští Picasso, Mondrian či Pollock, neboť jako aktéři doby prý nemůžeme mít nezbytný nadhled. Jako všechna pravidla, i toto má ovšem své výjimky – umělce natolik výrazné, že o jejich kvalitách nemůže být sporu; jedním z takových je malíř Peter Doig.

Devětačtyřicetiletý umělec, který je střídavě označován za britského a kanadského, žije v současnosti v karibském Trinidadu. Narodil se ve skotském Edinburku, dětství a dospívání však prožil v Kanadě. V devatenácti odešel do Londýna, aby studoval malbu na prestižní St Matrin’s School of Art. Po krátkém intermezzu zpátky v Kanadě svá studia dokončil v roce 1990 na londýnské Chelsea School of Art. Svými olejomalbami znázorňujícími krajiny převážně v romanticko-magickém pojetí šel tehdy programově proti proudu a všemu, co byly galerie ochotny vystavovat.

Na počátku 90. let se zdálo, že tradiční malba patří minulosti, že je vyčerpaná a bude stát nadále jen na okraji uměleckého dění. Zavládlo přesvědčení, že budoucnost patří novým formám vyjadřování, a výtvarnou scénu ovládlo konceptuální umění. V Británii se pozornost upírala na tzv. Young British Artists v čele s Damienem Hirstem, jehož rozříznutá a ve formaldehydu naložená zvířata byla více než výmluvným příkladem o hledání nových estetických forem.

Doigův talent však nemohl zůstat bez povšimnutí. Krátce po dokončení studií získal cenu galerie Whitechapel, která mu umožnila první samostatnou výstavu, a v roce 1993 pak ocenění John Moores Foundation. Následujícího roku byl nominován na prestižní Turnerovu cenu, čímž se definitivně zapsal do povědomí umělecké veřejnosti.

Následující úspěšné výstavy nejen po Evropě ale i za oceánem a nákupy obrazů věhlasnými institucemi, jako je Tate Britain, Centre Pompidou v Paříži, Muzeum moderního umění v New Yorku či Národní galerie v Ottawě, jen stvrdily, že Doig má na jinak často chaotickém poli současného umění své pevné místo. Loni to znovu připomněl prodej obrazu White Canoe (Bílá kanoe), který byl v Sotheby’s vydražen za neuvěřitelných 5,7 milionu liber. Doig tak na čas získal titul nejdražšího žijícího Evropského umělce.

Událost sezóny
Posledním Doigovým velkým úspěchem je právě probíhající výstava v Tate Britain, která přináší dosud nejucelenější přehled jeho díla. Představeno je na 50 pláten a skupina prací na papíře, z nichž mnohé vznikly po malířově přestěhovaní na Trinidad v roce 2002 a doposud nebyly nikde v Evropě vystaveny. Výstava si okamžitě získala označení událost sezóny a provázejí ji nadšené ohlasy tisku, kritiků i široké veřejnosti.

Doigovo dílo tvoří především rozměrné olejomalby krajin. Nejedná se však rozhodně o nějaký krajinářský retro-styl. Přes veškeré klasické prvky je Doig originálním a velmi současným umělcem. Inspirací jeho maleb většinou nejsou krajinné scenérie spatřené v plenéru, ale nejrůznější fotografie a pohlednice, záběry z filmů, obrázky z novin a časopisů, a především vlastní vzpomínky a představy. Příznačné jsou pro něj rovněž návraty k některým motivům. I když se určité prvky opakují, jednotlivá díla působí vždy svěže a originálně. Pokaždé se totiž jedná o novou cestu, hledání a vydávání se trochu jiným směrem.

Průvodce výstavou
Hned v prvních dvou sálech výstavy, představujících díla z počátku 90. let, se máme možnost seznámit s charakteristickými prvky Doigova malířského jazyka. Patří sem výrazné horizontální členění kompozice, velké plochy barev a především motiv zrcadlení, dokonalé odrazy na vodní hladině, které do obrazu vnášejí onen magický element. Malba působí velmi pastózním dojmem, při bližším zkoumání však zjistíme, že jde o pouhou iluzi. Dojmu plasticky vystupujících vrstev barevné hmoty je dosaženo jen důmyslným překrýváním barev.

Samostatnou místnost zaplňuje série obrazů na stejné téma, ovšem s rozdílnou dobou vzniku v rozmezí let 1991-99. Impulsem k jejich zrodu byla malířova návštěva severovýchodní Francie,

přesněji Briey-en-Foret, kde stojí Le Courbusierovo Unitè d’Habitation. Jedná se o poválečný vizionářský projekt bytového komplexu uprostřed lesa. Stavba objevující se a mizející mezi větvemi stromů Doiga při procházce po okolí natolik zaujala, že si ji natočil na kameru. Jednotlivé záběry později daly vzniknout zmiňované sérii. Do tohoto souboru patří i reprodukovaný Concrete Cabin (Betonový srub) z let 1991-92.

Obrazy v dalším sále zachycují především zasněženou zimní krajinu, často s efektem odrazu na vodní hladině. Paradoxem je, že díla byla vytvořena v Londýně, kde je zima velmi mírná a sněží zcela výjimečně. To jen potvrzuje, že Doig netvoří na základě reality, kterou vidí kolem sebe, nýbrž ze vzpomínek (v tomto případě na své mládí v Kanadě). V obraze nazvaném Pond Life (Život na jezírku) z roku 1993 je poletující bílý sníh podán tak mistrně, že obraz připomíná díla Jacksona Pollocka.

Mistrovské kusy
Srdce výstavy tvoří sál s přípravnými studiemi k vystavovaným malbám. Zde se divák přesvědčí, že se nikde nejedná o náhodnou volbu, že za každým dílem se skrývá mnoho úsilí a hledání správných forem. Další část představuje práce od druhé poloviny 90. let do současnosti. Jelikož se ve většině případů jedná o skutečně mistrovské kusy, je velmi těžké mezi nimi vybírat. Vyzvedněme alespoň ty, které v sobě nejzřetelněji nesou znaky typické pro Doigovu tvorbu.

Obraz Gran Riviere (Velká řeka) z let 2001-02 přináší pohled na tropickou krajinu plnou palem a exotické vegetace, s vodní hladinu v popředí, na které se odráží jasná letní obloha plná hvězd. Barvy bujného porostu od žluté přes zelenomodrou až po hnědou se vzájemně prolínají a organicky rozpouštějí jedna v druhé, vytvářejíc dojem těžko prostupné džungle. Kontury splývají, prolínají se, rozpíjejí v sobě navzájem, což vyvolává efekt akvarelové malby (přitom se však jedná o olej na plátně!), a neohraničené plochy výrazných barev dostávají až abstraktní nádech. Zde se není možné ubránit vzpomínce na Kandinského. Zatímco vodní hladina je klidná a hvězdy se na ní zřetelně odrážejí, skutečná krajina působí jako snový odraz. Realita se rozplývá a zrcadlení se stává realitou.

Znaky stejné dvojznačnosti nese i obraz Pelican (Pelikán) z roku 2004, zachycující událost, které byl Doig svědkem krátce po svém příjezdu na Trinidad. Ze břehu pozoroval mladíka, který částečně ponořen ve vodě zápasil s pelikánem. Malíře nejprve napadlo, že pták má zlomené křidlo a mladík se mu snaží i přes odpor zvířete pomoci. Záhy však s údivem zjistil, že se nejedná o záchranu, nýbrž o škrcení ptáka, který právě svádí boj o život. Domorodec nakonec zvítězil a s hrdostí kráčel s mrtvým pelikánem po pláži. Právě tento moment zachycuje Doigův obraz.

Přestože scéně předcházela velmi drastická událost, jemné a harmonické ladění barev a poklidná karibská atmosféra to nedávají tušit. Zarážející je též způsob zrcadlení postavy na vodní hladině, resp. realita, která má být odrážena. Skutečná postava mladíka kráčejícího po pláži se stává místy natolik průsvitnou, že vidíme kmen palmy za ním. Postava odrážející se na hladině naopak žádné známky průsvitnosti nenese. Autor vědomě vytvořil obraz kladoucí otázky o tom, co je realita a co odraz. O jeho vlastním hledání odpovědi svědčí barvy stékající místy směrem nahoru, což vypovídá o natáčení plátna různými směry v průběhu tvorby.

Kanoe na jezeře
Téma, které se pro Doiga stalo téměř emblematické, je osamělá kánoe na jezeře. Podivné ticho vznášející se nad hladinou, neskutečný klid a nasládlé teplo vzduchu pozdního léta. Motiv jak vystřižený z romantické malby 19. století byl ve skutečnosti inspirován hororem z 80. let Pátek třináctého. Další spojitost můžeme hledat v kanadské Skupině sedmi, která ve 20. letech 20. století začala zachycovat kanadskou krajinu stojící do té doby na okraji uměleckého zájmu. Doig se k odkazu kanadských krajinářů hrdě hlásí. Krom jejich pláten ovšem jistě zná i historku o záhadné smrti jednoho z členů skupiny, který byl nalezen bez známek života v kánoi uprostřed jezera.

Více než subjekt samotný však diváka strhuje čarovná, skoro až mystická atmosféra, která je na plátnech zachycena. Postavy se často zdají být mimo čas a krajiny obsahují zvláštní, nepojmenovatelnou přítomnost. Takováto výstavba obrazu vytváří napětí, které přímo komunikuje s divákem. Motiv loďky je tedy pouze prostředkem k dosažení tiché nostalgie zapomenutého času, nikoli vlastním námětem. Jasným příkladem toho je obraz White Canoe (Bílá kánoe) z roku 1990-91, o kterém již byla řeč v souvislosti s rekordní dražbou v Sotheby’s.

Na plátně monumentálních rozměrů upoutají rezonující barvy, které diváka uvádějí do světa snů a způsobem podání připomínají abstraktní práce Jacksona Pollocka či Gerharda Richtera. Doig se tak dostává na samou hranici krajinomalby a abstrakce. Více než dvě třetiny obrazu zaujímá vodní hladina zrcadlící okolní svět. To je ovšem zřejmé až na druhý pohled, jelikož krajina i její odraz jsou harmonicky propojeny a veškerou pozornost na sebe strhává bílá loďka uprostřed platána. Dílo, ve kterém jakoby se zastavil čas, v sobě nese silnou atmosféru místa, oscilující od klidu a romantiky po záhadu a očekávání.

Nejnovější Doigova tvorba vyvolává dohady, jakým směrem se tento výjimečný tvůrce v budoucnu vydá. Po příjezdu na Trinidad se Doigova barevná škála rozjasnila a malíř si liboval v intenzivních barvách a vzdušné atmosféře. Toto okouzlení tropy v posledních letech ustoupilo jemnějším tónům i zcela novým tématům a je zřejmé, že malíř hledá nové cesty. V tuto chvíli je těžké odhadnout, kam ho ono objevování zavede, nicméně je více než jisté, že se bude jednat o skvělou podívanou.

Tate Britain, Londýn 5. 2.–11. 5. 2008
ARC / Musée d’Art moderne de la Ville de Paris 26. 5.–14. 9. 2008
Schirn Kunsthalle Frankfurt 8. 10. 2008–11. 1. 2009

Published in April 2008 in Art & Antiques (http://www.artantiques.cz/)