Mladí & Úspěšní

Každá doba má svá „žhavá místa”. Místa, či lépe města, kde vznikají nové směry, ideje, střetávají se rozličné kultury a z toho všeho se rodí neobvyklé přístupy a myšlenky. Kdysi to byl papežský Řím, kolem roku 1900 se tímto místem stala Paříž. Dnes, počátkem 21. století, se tímto tavícím kotlem – alespoň pro Evropu – stává Londýn. K těmto geografickým posunům kulturních ohnisek dochází v závislosti na tom, jak moc vzkvétá či upadá bohatství města. Papežova možnost vydávat obrovské prostředky je dnes střídaná sofistikovaně rozvinutými finančními trhy v Londýně. Kde jsou peníze, tam jsou možnosti; a kde jsou možnosti, tam se stahují mladí a talentovaní s vírou v uskutečnění svých snů. V nastalé konkurenci není snadné se prosadit, přesto se to nejednomu z mladých českých architektů podařilo. Nahlédněme s nimi do tří prestižních architektonických kanceláří.

Velikou hvězdou na architektonickém nebi, která je dobře známa i široké veřejnosti, je lord Norman Foster. Jeho společnost Foster + Partners byla založena před více než čtyřmi desítkami let a dnes zaměstnává na tisíc architektů. Je to továrna na výrobu velkolepých architektonických vizí. Z mnoha realizovaných staveb připomeňme alespoň mrakodrap Swiss Re v Londýně, lidově přezdívaný Gherkin (Okurka), který, přestože byl dokončen teprve v roce 2004, je již všeobecně vnímán jako emblém města. Dále je to zastřešení atria Britského muzea, nový stadion ve Wembley či most Millennium Bridge, vše v Londýně. S návrhy Fosterovy kanceláře se můžeme setkat doslova po celém světě – přestavba budovy Riechstagu v Berlíně, mezinárodní letiště v Pekingu či právě rostoucí nejvyšší mrakodrap Evropy, tzv. Ruská věž v Moskvě – to jsou jen střípky z rozsáhlé tvorby jeho ateliéru.

Foster + Partners pečlivě budují značku „Norman Foster“, a přestože za projekty stojí stovky lidí, s jejich jmény se v tisku málokdy setkáme. Poměrně nedávno došlo k menšímu rozruchu, když architekt Ken Shuttleworth, který stojí za nejprominentnějšími projekty firmy (např. londýnská radnice či zmiňovaný mrakodrap Gherkin), od Fostera odešel, aby si založil vlastní studio MAKE Architects.

Z Liberce k Fosterovi
Ve Fosterově kanceláři v současnosti pracuje i několik českých architektů. Jedním z nich je liberecký absolvent Petr Štefek, který již za studií nasbíral řadu zahraničních zkušeností. Nejprve nastoupil na praxi do ateliéru Paul Knill ve švýcarském Sankt Gallenu, poté absolvoval roční studium na Akademii výtvarných umění ve Vídni v ateliéru profesorky Farshid Moussavi (architektonická kancelář FOA). „Narozdíl od zkušenosti z české školy, kde se začne s malým projektem a postupně se pokračuje k většímu, zde se začíná s větším okamžitě a čeká se, co člověk vytvoří,“ popisuje své zkušenosti z vídeňské Akademie. „Jde hlavně o generování myšlenek, o koncept, který se může dál vyvíjet, nikoli o to, zda budova bude přesně takto postavitelná.” Po návratu na libereckou fakultu na sebe upozornil diplomovou prací, která se týkala revitalizace budovy hlavního nádraží v Hradci Králové. Studentská práce na sebe strhla tolik pozornosti, že o možnosti její realizace spekulovala dokonce místní média.

Po škole se Petr Štefek rozhodl zkusit štěstí v Londýně: „Nejdříve jsem byl naivní a snažil se do kanceláří volat. Pak jsem začal rovnou posílat portfolia. Mé první interview bylo domluveno na 7. července 2005. V ten den ovšem Londýnem otřásly bombové výbuchy a na smluvené místo jsem se nedostal.” Petr pokračoval v obesílání kanceláří a vzhledem k tomu, že v místní konkurenci nestačí ukazovat dobrý projekt, rozhodl se své portfolio prezentovat formou stolní interaktivní hry. Tato kreativita zřejmě u Fostera zapůsobila, jelikož za několik dní byl Štefek pozván na interview a následně mu byla nabídnuta pozice. Dnes již u Foster + Partners působí přes dva a půl roku. Když nastupoval, kancelář čítala něco kolem 400 zaměstnanců, v současnosti je tento počet více než dvojnásobný. Nic podrobnějšího se však přímo od Petra nedozvíme - z důvodu pečlivě budované image studia mají zaměstnanci zákaz komunikovat s médii a podávat jakékoli informace o tom, jak to u Fostera chodí či na jakých projektech právě pracují.

Obecně je však známo, že v takto velkých kancelářích se spíše výjimečně jeden architekt podílí na všech fázích projektu, ve většině případů totiž jde o extrémní specializaci jednotlivých týmů. To přináší nejlepší výsledky v dané oblasti, na druhou stranu se jednotlivec stává pouze malým článkem a ztrácí přehled o projektu jako celku. Velmi vysoké pracovní nasazení, které se od architektů očekává, má pravděpodobně vliv na značnou fluktuaci zaměstnanců. Ti často po dvou až třech letech od Fostera odcházejí buď do jiných firem, nebo zakládají svá studia, případně se vracejí do vlasti.

Zaha Hadid Architects
Postava zcela výjimečná, a to ve všech představitelných směrech, je Zaha Hadid. Excentrické dámě původem z Bagdádu, žijící však přes 30 let v Británii, se podařilo prosadit v dominantně mužském prostředí. Je to jediná žena, která kdy získala prestižní Pritzkerovu cenu. Přednáší na mnoha univerzitách po celém světě a je oslavována jako vizionářka, která fascinuje zcela originálními dynamickými formami. Následné zjištění, že jen minimum jejích projektů bylo doposud realizováno, je proto jistým překvapením. Nepochopení či liknavost stojí za neuskutečněním mnoha projektů, které vyhrály (někdy i opakovaně!) vyhlášené soutěže. Dlouhé období půstu bylo nicméně prolomeno a Zaha Hadid Architects v současnosti realizuje celou řadu prestižních zakázek po celém světě. Namátkou jmenujme centrum vodních sportů pro Olympiádu 2012 v Londýně, MAXXI - Národní centrum pro současné umění v Římě, Operu v Čínském Kuang-čou, Guggenheimovo muzeum v Tokiu i na Tchaj-wanu či řadu zakázek v Dubaji a Abu Dhabi.

V této špičkové kanceláři se uchytili dva v té době ještě nedostudovaní mladí Češi – Miron Mutyaba a Tomáš Rabl, absolventi Fakulty architektury VUT v Brně. K tomu bylo třeba kromě talentu a znalostí též značné dávky cílevědomosti a odhodlání. Mironovi se během studií podařilo jeden semestr studovat na univerzitě v britském Brightonu, Tomášovi v rakouském Štýrském Hradci, oba se pak zúčastnili několika zahraničních workshopů zabývajících se pokročilým modelováním a parametrickým designem. Po příchodu do Londýna začali pracovat v Hamiltons Architects na různých projektech včetně residence One Hyde Park v Londýně od architekta Richarda Rogerse, jejíž součástí je i byt označovaný jako nejdražší na světě, za který katarský šejk zaplatil neuvěřitelných 100 milionů dolarů.

Po necelém roce v komerčním studiu odešli do ateliéru Zahy Hadid. Nejen vizemi, ale i složením zaměstnanců se obě studia od sebe značně lišila. Zatímco poměr Britů a cizinců byl v Hamiltons přibližně poloviční, z čehož většina cizinců byla z anglicky mluvících zemí, u Zahy Hadid se to hemží nejrozličnější národnostní směsicí a Britů je zde pouhých 5-10%. Průměrný věk ve studiu se pohybuje mezi 25 a 35 lety. „Myslím, že lidé s podobnými názory na architektonický design se přitahují a nakonec všichni skončí u Zahy Hadid,” podotýká Mutyaba. Oba mladíci, Mutyaba i Rabl, se podíleli na jedinečném projektu původně zvaném Dancing Towers (Tančící věže), dnes Signature Towers, který by měl stát v roce 2010 v srdci Dubaje. Jde o tři mrakodrapy, které se k sobě přibližují, dotýkají se a vzdalují, jako by se vlnily v rytmu hudby.

Tvůrčí chaos
Vzhledem k tomu, že většina architektů nezůstává u Zahy Hadid déle než dva roky, patří další Čech, Daniel Fišer, se svými třemi a půl roky v ateliéru spíše k veteránům. Architekturu vystudoval na VŠUP v Praze, kde byl většinu času obklopen umělci a designéry, nikoli architekty, což hodnotí jako prostředí s inspirativnější atmosférou. Rok po dokončení studia poslal své portfolio do ateliéru Zahy Hadid a obratem měl na telefonu samotného Patrika Schumachera, který je hned za Zahou nejdůležitější osobou studia. „Nevěděl jsem, kdo je Patrik, a nevím, proč si vybral mě, možná proto, že moje portfolio nebylo jen o architektuře. Vzhledem k tomu, že jsem svá studia strávil obklopen převážně lidmi zabývajícími se užitým i volným uměním, prezentoval jsem se prací, která se pohybovala na hranicích toho, co dá označit jako architektura."

Fišer dodává, že Zaha Hadid bylo jediné studio, kam měl namířeno: „Zaha nikdy nic nerozebírá a to se mi na ní líbí. Pokud si architekt vytvoří filozofickou základnu, je svými tezemi a teoriemi vlastně svázaný, jelikož si pak nemůže dovolit je ve svých stavbách nepoužít. Zaha žádné diskurzy za svou tvorbou nemá, neobhajuje se.” Daniel přirovnává způsob práce Zahy Hadid k umělci, který svobodně tvoří a nic nevysvětluje, ani sám sobě. Tomuto přístupu odpovídá i způsob vedení ateliéru. Není tam přesně stanovena hierarchie, pavouk, který by se rovnoměrně rozrůstal s přesnou distribucí síly (jak třeba funguje Foster + Partners). Když Daniel Fišer nastupoval, v ateliéru pracovalo kolem 70 architektů. Dnes je jich na 250, což je na hraně udržitelnosti „neorganizace“. Zvýší-li se tento počet, bude pravděpodobně muset následovat jasně stanovená struktura.

Daniel líčí Zahu jako svéráznou osobnost, která si nehodlá brat poučení z toho, co se povedlo a co nikoli, což mohou mnozí považovat za absenci racionálního myšlení. „Ona pořád chodí a huláká, neustále vytváří chaos a vibrace kolem sebe, nezastavuje se, nic nereflektuje, její tvůrčí energie stále proudí… Výsledná atmosféra nikomu nedovolí ani na chvilku přestat pochybovat a neustále vás nutí hledat nová řešení.” Daniel přiznává, že během prvních dvou let v ateliéru trávil 70 hodin týdně, druhým dechem však dodává, že díky dlouhým hodinám a zmiňované nestruktuře ateliéru se mu dostává značných možností i odpovědnosti v komunikaci s klientem. Podílí se prakticky na celém projektu 40 metrové vily-věže nedaleko Moskvy, a to počínaje prvními náčrty, konče v současné době probíhajícím dozorem stavebních prací. Ve velkých studiích bývá často architekt jen malým článkem velkého řetězce. Tento zákon, zdá se, u Zahy neplatí.

Eva Jiřičná architekti
Zcela odlišnou atmosféru než studia Norman Foster i Zaha Hadid nabízí ateliér Evy Jiřičné. Architektka původem ze Zlína, které v roce 1968 po tříměsíční zahraniční stáži již nebyl umožněn návrat do vlasti, se úspěšně prosadila v Londýně. Proslavily ji především interiéry luxusních butiků v Londýně, Paříži a New Yorku, kde Jiřičná dokázala proměnit často ordinérní a nenápaditý interiér obchodu v důmyslně elegantní prezentaci značkového zboží. Jiřičná byla jedním z průkopníků v užívání skla jako nosného materiálu. Zákazníci obchodů se často s úžasem ocitali na schodech z průhledného skla, spojených tenkými ocelovými dráty, které díky svým odrazům působily téměř neviditelně. Jasnost, průhlednost a přiznání materiálu, to jsou hlavní charakteristiky téměř sochařského přístupu Evy Jiřičné. Z realizací v České republice připomeňme alespoň Oranžérii Královské zahrady na Pražském hradě či hotely Josef a Maxmilian v centru Prahy.

Ateliér Evy Jiřičné na rozdíl od výše zmiňovaných kanceláří má spíše rodinnou atmosféru. Štěpán Abt, absolvent ČVUT v Praze, který v ateliéru Jiřičné pracoval přes rok, vzpomíná: „Přijel jsem do Londýna, v kapse pár kontaktů. Mezi nimi byla i Eva. Zavolal jsem jí, domluvil si schůzku a prakticky okamžitě nastoupil do práce. To, že jsem Čech, bych viděl spíše jako přítěž než výhodu, jelikož Čechů je tam už poměrně dost, což vede k narušování rovnováhy.” Ve studiu pracuje něco přes deset architektů včetně Evy. „Musím říct, že obdivuji její vitalitu, protože Eva stojí skutečně za každým projektem a je denně v kanceláři,” dodává Abt. Pracovní atmosféra není tak vypjatá (jako v případě dvou výše popisovaných ateliérů), což je pravděpodobně důvodem nižší fluktuace zaměstnanců, z nichž mnozí pracují pro Jiřičnou třeba i 20 let. „Za největší zkušenost z Londýna považuji možnost vidět Evu přímo při práci. Ona je skutečná legenda a pochybuji, že toto se lidem pracujícím ve velkých ateliérech podaří vůbec poznat,” uzavírá Štěpán Abt.

Zkušenost k nezaplacení
Tři rozdílné kanceláře co do velikosti, způsobu tvorby i přístupu k zaměstnancům, a přesto se všechny řadí k tomu nejlepšímu, co v současnosti ve světě vzniká. Absolventi z Prahy, Brna i Liberce a jejich úspěchy svědčí o tom, že talent, schopnosti a ochota velkého pracovního nasazení jsou univerzálně oceňované atributy. Množství mladých Čechů, kterým se podařilo prosadit za Lamanšským průlivem, je překvapivě velké. Většina z nich se po londýnské zkušenosti chystá vrátit zpět domů a založit vlastní studia. Máme se tedy na co těšit. Doufejme jen, že mysl nás všech bude k novým vizím a přístupům otevřenější, než tomu bylo doposud.

Published in Art & Antiques, Summer 2008 (http://www.artantiques.cz/)