Cy Twombly: Cycles and Seasons

V červenci minulého roku zatkla francouzská policie ženu, která v Avignonu během výstavy děl Cy Twomblyho políbila jedno z pláten triptychu Phaedrus. Na bílém plátně zůstal otisk červené rtěnky... Později prohlásila, že její akt byl vlastně uměleckým dílem, láskyplným gestem, které bylo odrazem síly Twomblyho prací, a je si jistá, že umělec to pochopí. Stanovisko autora neznáme, nicméně je jisté, že samozvaná umělkyně se u avignonského soudu shovívavosti nedočkala a byla odsouzena k pokutě 4 500 eur. Tento incident je nejspíše důvodem, proč při právě probíhající výstavě Cy Twombly: Cycles and Seasons v Tate Modern v Londýně je před většinou děl na zemi vyznačena hranice, která se nesmí překračovat, nebo jsou obrazy přímo chráněny sklem. Takováto opatření nejsou v Tate obvyklá, nicméně z výše popsaného incidentu vyplývá, že je zcela předvídatelné, jakou reakci díla u diváků vyvolají.

Cy Twombly se narodil v dubnu roku 1928 v americké Virginii. Přestože ho řadíme do skupiny amerických malířů vyjadřujících se abstraktním expresionismem, většinu života strávil na starém kontinentě. Twombly je znám především díky svému velkoformátovému, jakoby volně načmáranému grafitti stylu, který v mnoha případech připomíná kaligrafii, většinou na šedém, špinavě bílém či béžovém pozadí. Kombinuje elementy gestické abstrakce, kresby a písma ve velmi osobitém projevu, přičemž je často obtížné rozlišit jednotlivá média.

Přes New York do Evropy
Během svých studií v New Yorku potkal Twombly Roberta Rauschenberga, který ho přesvědčil, aby se přihlásil na Black Mountain College nedaleko Asheville v Severní Karolíně, která tehdy byla oázou svobodných myšlenek a uměleckých experimentů. V letech 1951-1952 tedy studoval pod vedením umělců zvučných jmen (Franz Kline, Robert Motherwell či Ben Shahn). Díky stipendiu se mu podařilo podniknout cestu do severní Afriky, Španělska, Itálie a Francie, která na něj silně zapůsobila. Další zkušeností, která ovlivnila Twomblyho umělecké formování, byla vojenská služba, během níž se detailně obeznámil s kryptografií. V té době neuplynulo ještě ani 10 let od skončení 2. světové války, ve které Spojenci díky rozluštění tajných německých šifer dosáhli mnoha úspěchů, a tak idea kódování a dekódování obsahu zpráv na mladého Twomblyho silně zapůsobila a zanechala výraznou stopu v jeho uměleckém projevu.

V druhé polovině 50. let pobýval v New Yorku, kde se stal, společně s Robertem Rauschenbergem a Jasperem Johnsem, jednou z prominentních postav mladé umělecké scény. V roce 1959 se však Cy Twombly otočil k vibrující metropoli zády a trvale se usídlil v Římě. To je pravděpodobně také důvod, proč není tak známý jako ostatní američtí umělci jeho generace - tvoří v jisté izolaci a především vzdálen vlivným galeristům a sběratelům, kteří pomáhali vystoupit novým umělcům na piedestal slávy. V povalečné době určovali směr a vývoj umění umělci žijící ve Spojených státech a především v New Yorku, a nikoli prostředí Itálie, zotavující se jen velmi pomalu ze škod způsobených válkou. Twomblyho fascinace klasickými civilizacemi však byla natolik silná, že přesídlení do Itálie viděl jako něco naprosto nevyhnutelného. Následně se v jeho pracích začaly častěji objevovat vepsané verše, odkazy na klasickou mytologii a celkové okouzlení Středomořím.

Tomuto dnes již 80letému umělci se od konce 20. století dostává stále větší pozornosti, o čemž svědčí nejen řada prestižních výstav včetně té londýnské, ale i založení Cy Twombly Gallery v Houstonu v roce 1995. Na projektu se podíleli Cy Twombly, The Menil Collection a Dia Center for the Arts, díky čemuž vznikla permanentní instalace autorových děl ve speciálním prostoru navrženém pro tento účel slavným italským architektem Renzem Pianem.

Mezi kresbou a malbou
Londýnská výstava se drží chronologického uspořádání. V prvních sálech jsou představeny práce z počátku 50. let, některé tedy ještě z doby Twomblyho studií na Black Mountain College, či pozdější díla ovlivněná jeho kryptografickým školením v armádě. Twombly spojuje a zároveň stírá hranice mezi kresbou a malbou - kombinací těchto výrazových prostředků vytváří napětí. Nabýváme pocitu nedodělaného nebo častokrát předělávaného, vše jakoby na plátně bylo pouze v provizorním stavu. Opakovaně se setkáváme s vepsanými slovy, nedokončenými větami, úryvky veršů Stéphana Mallarmého a jiných básníků, jindy s kresbami srdíček hned vedle stylizovaných falů či ženských prsou. Vše je přečmárané, motivy jakoby ocitly na plátně vedle sebe jen náhodou - nejeden obraz připomene veřejné prostory s všudypřítomnými grafitti a rozličnými nápisy osob, které měly nepřekonatelnou touhu zvěčnit svoji přítomnost.

Do skupiny těchto děl z 50. a 60. let patří i obraz Academy. Je zřejmé, že Twombly se intenzivně zabýval automatismem, který na scénu uvedli surrealisté. Stejně jako Willem de Kooning, i Cy Twombly zkoušel kreslit a psát levou rukou či se zavřenýma očima. Na světlém podkladu rozměrného plátna jsou navzájem se překrývající čáranice tužkou a barevnou pastelkou podané až s agresivní dynamikou, jako by slo o vyjádření hádky či snahu o dekódování drippingu Jacksona Pollocka kresbou. Zkoumáme-li obraz pozorněji, ve spodní části plátna nám z chaotických čmáranic začne čím dál zřetelněji vystupovat slovo „FUCK”. Toto slovo, či jeho jednotlivá písmena, můžeme nalézt i v jiných částech díla.

V římském létě

Cy Twombly často a rád tvoří v cyklech. Příkladem jednoho z nich, kdy plátna na sebe navazují a komunikují spolu, přestože každé z nich je natolik silným dílem, že snadno obstojí i samo o sobě, je série pěti obrazů nazvaná Ferragosto. Název (pochází z latinského Feriae Augusti) označuje dodnes vydatně slavený italský svátek, sahající svou historií k římským oslavám plodnosti.

Pozdější křesťanská církev označila 15. srpen (shodující se s pohanským svátkem) za den Nanebevzetí Panny Marie, a tak oslavy vrcholu léta na Apeninském poloostrově nerušeně pokračují až do dnešních dnů. Twombly, na rozdíl od místních, kteří se přesouvají k moři či do chládku hor, strávil tyto dny v roce 1961 ve vylidněném Římě při teplotách dosahujících téměř 40 stupňů. Obrazy v jistém smyslu evokují stále se stupňující žár města. Na prvním díle ještě nacházíme pro Twomblyho typické dominantní bílé pozadí. Nánosy barev, neklidné tahy štětcem a nápisy tužkou se stále zrychlují a zintenzivňují až do té míry, že na posledním, pátém obraze série jsme svědky zcela pastózního vyjádření, což je pro Twomblyho tvorbu dosti neobvyklé.

Cy Twombly se kromě malby a kresby po celou dobu své umělecké kariéry zabývá též skulpturou. Je zřejmé, že se sochám nevěnoval příliš intenzivně, často žádnou nevytvořil po dlouhá období (někdy i několik let) a jeho styl se v průběhu doby nijak výrazně nevyvinul. Všechny Twomblyho sochařské práce jsou spíše menších rozměrů, často z nalezených materiálů, jako jsou kusy dřeva, obaly, někdy bronz, vždy ovšem natřené na bílo. Jednoduché a elegantní, v mnoha případech evokující lodě či archeologické nálezy. Jedno z děl nese označení Aurora, což odkazuje na antickou bohyni svítání, stejně tak jako na slavný křižník, který zahájil bolševickou revoluci v Rusku. Nejen na obrazech, ale i na bílém povrchu skulptur se setkáváme s nápisy, úryvky básní či odkazy na klasické mýty.

Nástup barvy
Poslední čtyři sály s sebou přinášejí daleko více barvy, než na kolik jsme byli u Twomblyho do 70. let zvyklí. Nápisy zůstaly, ale gestické až frenetické čárání tužkou je vystřídáno rychlým štětcovým přednesem. Twomblyho láska k mytologii a tendence tvořit v cyklech jsou nicméně stále přítomny. Cyklus Hero and Leandro, skládající se ze čtyř obrazů (ten poslední má daleko menší měřítko i jinou techniku), nás odkazuje ke klasickému mýtu o dvou milencích. Leandro každou noc plaval několik kolimetrů přes Hellespont, aby se mohl setkat se svou milou. Jedné noci se však moře rozbouřilo a Leandro se před zraky na břehu stojící Hero utopil. Dívka se v žalu nad ztrátou milence vrhla též do vln. Tento příběh hluboce zapůsobil nejen na Twomblyho, ale i na generace umělců před ním. Traduje se, že britský básník lord Byron (1788-1824) byl příběhem natolik zaujat, že při svých cestách vyhledal místo údajné události a sám se snažil vzdálenost přeplavat.

Dalším příkladem z Twomblyho cyklů jsou Čtyři roční období. Vlastně jde o dvě verze cyklu na stejné téma, jedna je permanentně vystavena v Londýně, druhá v New Yorku. Jaro, Léto, Podzim a Zima - v tradičním pojetí čtyři fáze života každého jedince. Twombly, který v té době již překročil šedesátku, začal obrazem Podzim, tedy tím obdobím, ve kterém se právě sám nacházel. Jasné a zlatavé barvy Jara a Léta, jsou střídány teplými tóny Podzimu a chladnou Zimou. Všechna čtyři plátna obsahují úryvky poezie, většinou dosti dobře čitelné, s výjimkou Zimy, kde věty mizí pod průsvitnými nánosy bílé. Cy Twombly opět divákovi připomíná, jak dobře umí pracovat s volným prostorem – na jeho rozměrných plátnech nenalezneme ani v nejmenším náznaky horror vacui, neboli strachu z prázdné plochy.

Stále kontroverzní
Rozhodne-li se instituce významu Tate Modern uspořádat velkou retrospektivní výstavu umělci na sklonku kariéry, jakoby se mu v tu chvíli dostalo vyznamenání za jeho celoživotní tvorbu společně s diplomem, na němž stojí: „Vaše dílo bude zapsáno do dějin umění a nikdo si již nedovolí diskutovat o jeho kvalitě.” V případě Cye Twomblyho však toto pravidlo tak úplně neplatí. Kritici i diváci se stále značně rozcházejí v recepci Twomblyho díla. Vlivný britský deník The Guardian, pro který píše umělecký kritik Adrian Searle, označil Twomblyho dílo jako velice působivé do 70. let, pozdější práce však nazývá chabými. Naopak ředitel Tate Nicholas Serota, který je i jedním z kurátorů výstavy, označuje Twomblyho pozdní styl jako vynikající a svou kvalitou udivující. A to není vše. Zatímco výše zmíněný Guardian chválí Twomblyho sochařské práce, newyorkský Observer je v roce 2001 zahrnul zdrcující kritikou a podivoval se, jak něco takového vůbec může být vystaveno ve washingtonské Národní galerii. Kontroverze tedy pokračuje a je jen na divákovi, aby si vytvořil vlastní úsudek.

Published in Art & Antiques, Summer 2008 (http://www.artantiques.cz/)