Kolumbijská autorka, prasklina v podlaze neznámé hloubky, 15 zraněných návštěvníků a 4 žaloby na Tate Modern. Tak nějak by se dalo shrnout prvních sedm týdnů života nejnovější instalace v Turbínové hale Tate Modern.
Prestižní londýnská galerie si jednou za rok vybere umělce, kterého pověří úkolem vytvořit instalaci do rozsáhlého prostoru přízemní haly. A tak jsme tu již měli obřího pavouka, vycházející slunce, skluzavky a letos – díru. Vlastně spíše trhlinu v podlaze o délce 167 metrů, šířce místy přes 25 centimetrů, u které nelze dohlédnout dna. Vše začíná velmi nevinně na východním konci haly u malé prasklinky v podlaze, která připomíná vlnící se nitku. Ta se však dramaticky zvětšuje, prohlubuje, občas odbíhá do slepých ramen, aby poté zmizela ve stěně na druhém konci haly jako nebezpečně se rozvírající trhlina v zemi. Vše je velmi organické, přirozené, iluze, že právě před minutou musel proběhnout silný otřes a země se rozestoupila, je dokonalá, protože struktura pravé části praskliny kopíruje levou, resp. vytváří pozitivní a negativní prostor, konvexní na jedné straně je střídáno konkávním na straně druhé. Čím déle dokonalou trhlinu zkoumáte, tím více máte otázek, které nutně vedou k dojmu, že něco takového přeci není možné vytvořit za použití techniky, a že jste právě očitými svědky proběhnuvší seismologické aktivity v prostorách Tate. Jak dílo skutečně vzniklo, zůstává obestřeno tajemstvím.
Vystavovaná práce nese komplikovaný název Shibboleth a její autorkou je v Bogotě žijící sochařka Doris Salcedo (nar. 1958). Salcedo nejen že je mezi oslovenými umělci první nepocházející z Evropy či Severní Ameriky, ale její dílo má narozdíl od předchozích též silný politický vzkaz. Označení shibboleth neboli heslo, připomíná starozákonní příběh z Knihy Soudců, kdy došlo k identifikování nepřátel na základě jejich neschopnosti správně artikulovat výraz “shibboleth”. Kdo mluvil jiným dialektem a nedokázal bezchybně vyslovit požadované slovo, byl popraven.
Salcedo připomíná, že podobné identifikační praktiky přetrvávají ve společnosti dodnes. Západní svět prezentuje dobu rasismu a kolonizace jako svou dávnou minulost, nicméně pro ony nevyvolené je to stále trpká přítomnost. Pokud tedy se správným přízvukem nevyslovíte požadované heslo, některé dveře budou navždy zavřené či skončíte v oné nekonečné trhlině při naivním pokusu dostat se na druhou stranu.
Londýn je dnes nejkosmopolitnější evropská metropole, a tak se hned nabízí otázka, zda je autorčin vzkaz na místě. Při prvním pohledu to tak nevypadá, stejně jako v případě miniaturní prasklinky, kterou dílo začíná. Čím delší dobu však v Londýně strávíte a čím více začnete pronikat do rytmu města, tím více se před vámi prasklina rozšiřuje a prohlubuje. Už to není pouhé dělení na národnosti a přízvuk, ale roli hraje i to, ve které čtvrti jedinec bydlí, kde nakupuje, kam se chodí bavit atd. Lidé žijící v bohatých částech na západě málokdy zavítají na východ města a naopak. Jsou to vlastně malé ostrůvky vzájemně oddělené hlubokými propastmi.
Salcedino dílo je velmi působivé a navíc nese silný sociální vzkaz. Mám ovšem trochu obavu, zda mysl návštěvníka není příliš zaměstnána snahou o rozluštění seismologické záhady či koncentrací na nezničení si drahé obuvi v trhlině, než aby se mohla zabývat otázkou třídních rozdílů ve společnosti. Možná alespoň oni zranění nad dílem kontemplovali, a to natolik, až v prasklině sami uvízli. Paradoxně je to však nepřivedlo k většímu altruismu, nýbrž k podání žalob na galerii.
Published in Art & Antiques, January 2008 (http://www.artantiques.cz/)
Photo: Tomas Rabl
No comments:
Post a Comment